Článek
První lež toho týdne
„Ve čtvrtek přijde maminka,“ řekla Jana svému manželovi v pondělí ráno u snídaně. Petr seděl u stolu, netrpělivě četl zprávy v telefonu a nepřítomně přikyvoval. Když ho Jana poprosila, aby na čtvrteční návštěvu nezapomněl a pomohl trochu uklidit, s klidem odvětil, že jasně. Na její kontrolní otázku, zda ji vůbec vnímá, odložil telefon a ujistil ji, že samozřejmě. To byla první lež toho týdne.
Ve čtvrtek odpoledne se Jana vrátila z práce, otevřela dveře a zjistila, že její manžel spokojeně sedí na gauči a sleduje fotbal. V obýváku vypadalo všechno přesně tak jako v pondělí – na stole se vršily špinavé hrnky, na křesle ležely Petrovy ponožky a v kuchyni čekala hromada nádobí s prázdnou lahví od minerálky. Když muže konfrontovala s tím, že o úklidu i mamince věděl od pondělka, Petr se jen hloubavě zamyslel a opáčil: „Ne. Říkala jsi, že možná bychom mohli trochu uklidit. A to není totéž, jako že musím uklízet.“ A bylo to. První domácí spor založený na jediné větě vytržené z kontextu byl na světě.
Zvláštní archiv selektivního sluchu
Jana si časem všimla, že Petr má v hlavě zvláštní archiv. Ukládá si do něj věty, které se mu mohou někdy hodit. Ne všechny, jen ty vybrané. Když mu například řekla, že jí nevadí, když si zajde s kluky na pivo, ale zítra s ní musí jet na nákup kvůli prázdné lednici, Petr slyšel jen tu první, příjemnější polovinu. Zbytek se někam naprosto ztratil. Když ho pak druhý den ráno budila na nákup, upřímně se divil, proč je naštvaná. Pamatuje si přece to hlavní – že na pivo mohl. Že si nepamatuje zbytek, pro něj nebyl problém, ale spíš důkaz, že vlastně poslouchá. Udělal si zkrátka jen vlastní výhodný výběr.
Podobná situace se opakovala, když si chtěl Petr naplánovat sobotní rybaření. Jana souhlasila pod podmínkou, že v neděli pojedou k jejím rodičům, což jí manžel unaveně odsouhlasil. Když však v neděli dopoledne dorazil do kuchyně v domácích kalhotách s tím, že nikam nejede, protože je unavený, Janě došla trpělivost. Petr se začal vymlouvat, že přece neřekla, že je to nutné. Některé ženy v takové chvíli začnou křičet, jiné plakat. Jana na to šla vědecky a pořídila si blok. Na první stránku napsala „Věci, které Petr slyšel“ a na druhou „Věci, které jsem skutečně řekla“. Po několika týdnech byl rozdíl mezi oběma seznamy přímo pozoruhodný.
Podraz podle vlastního systému
Jednoho večera se Jana rozhodla, že už toho má dost. Když Petr přišel domů a hladově se zeptal, co bude k večeři, položila před něj na stůl papír. Stálo na něm: Dnes večer můžeš jíst cokoliv. Petr se okamžitě rozzářil, jenže pod první větou byla ještě druhá: Kromě toho, co je v lednici. Když začal protestovat, že je to podraz, Jana ho s úsměvem uzemnila: „Ne, to je přesně tvůj systém. Vybereš si z celé věty jen část, která se ti hodí. Takže si teď vyber z toho, co jsem řekla.“ Petrovi nezbylo než se zasmát a uznat, že se od něj jeho žena učí až nebezpečně rychle.
Od té doby Jana zjistila, že existuje ještě jeden způsob, jak s mužským selektivním sluchem pracovat – říkat důležité věci výhradně před svědky. Když potřebovala, aby Petr něco opravdu udělal, oznámila to před dětmi, sousedkou nebo alespoň před psem. Pes byl sice jediný, kdo jí věnoval plnou pozornost, ale zato nedokázal Petra donutit vynést odpadky.
Nakonec se jejich domácí komunikace přece jen ustálila. Jana už neříkala dlouhé, zdvořilé věty typu: „Kdybys měl zítra chvíli, mohl bys prosím tě cestou z práce koupit mléko?“ Naučila se mluvit úsečně a jasně: „Zítra kup mléko. A opravdu ho kup. A neříkej večer, že sis myslel, že by bylo jen hezké mít doma mléko.“ Když se Petr začal hájit, že by takovou výmluvu nikdy nepoužil, připomněla mu, že přesně to udělal před měsícem.
Petr se zamyslel a uzavřel to slovy, že už si to nepamatuje. Jana se jen usmála. Ona si to totiž pamatovala moc dobře a přesně v tu chvíli pochopila, že manželství má jednu velkou výhodu. Žena nemusí vyhrát každou hádku, úplně stačí, když si bezpečně pamatuje, co se skutečně řeklo.
Pokud vás moje fejetony baví a chcete, aby jich vznikalo víc, můžete moji tvorbu podpořit předplatným nebo drobným příspěvkem na kávu. I malá částka je pro autora milá zpráva, že má smysl pokračovat.
