Článek
„Nešlo o těch patnáct kilo. Šlo o to, že to vzdala“
Martinovi je 42 let a se svou ženou je šestnáct let. Mají dvě děti. Když se poznali, tvrdí, že se do ní zamiloval okamžitě.
„Byla krásná, upravená a měla v sobě něco, co mě přitahovalo. Nechodila samozřejmě každý den jako na přehlídku. Ale bylo vidět, že jí záleží na tom, jak vypadá.“
Po narození dětí se podle něj všechno začalo pomalu měnit.
„Nejdřív jsem to vůbec neřešil. Byla unavená, měla malé děti, měla právo vypadat unaveně. Jenže potom děti vyrostly a nic se nezměnilo.“
Přibyly kilogramy. Pohodlné oblečení se stalo každodenní uniformou. Vlasy přestala upravovat, na společné večery se jí často nechtělo a na otázku, jestli by spolu někam nezašli, odpovídala, že je přece nejdůležitější, že jsou rodina.
„Já jsem ji pořád miloval. Jen jsem ji přestal chtít.“
Nejhorší prý bylo, že když se pokusil o tom mluvit, slyšel jen jednu odpověď.
„Takže jsem pro tebe tlustá.“
„Ne. To jsem vůbec neřekl. Říkal jsem, že mi chybí žena, se kterou jsem kdysi žil.“
Martin připouští, že se možná měl snažit problém řešit dřív. Jenže postupně si zvykl, že o něm nemůže mluvit, aniž by vypadal jako povrchní hajzl.
„Nakonec jsem si uvědomil, že nejde o váhu. Kdyby přibrala a pořád měla chuť se hezky obléct, smát se, flirtovat se mnou a chtít být ženou, vůbec bych to tak neřešil. Mně vadilo, že úplně rezignovala.“
„Přestala být partnerkou a stala se jen matkou našich dětí“
Petr, 38 let, má se svou ženou tři děti.
„U nás to bylo jiné. Moje žena se o sebe starala. Nebyla zanedbaná. Jenže všechno ostatní zmizelo.“
Děti byly vždycky na prvním místě.
Potom domácnost.
Potom práce.
Potom nákupy.
Potom tisíc dalších povinností.
A někde úplně na konci seznamu byl manžel.
„Když jsem ji objal, často řekla, že je unavená. Když jsem ji pozval na večeři, řekla, že nemá hlídání. Když jsme byli sami, řešila děti.“
Po několika letech se prý přestal snažit.
„A pak se divila, že už ji neobjímám. Jenže člověk nemůže pořád klepat na zavřené dveře.“
Petr tvrdí, že nejde jen o sex.
„Chybělo mi, že se na mě podívá jako na chlapa. Že mi řekne, že mi to sluší. Že si vezme něco, v čem se mi líbí. Že mě sama obejme. Že budeme chvíli jen muž a žena a ne dva zaměstnanci rodinného podniku.“
„Moje žena přibrala. A přesto mě pořád přitahuje“
Třetí příběh je trochu jiný.
Jakubovi je 45 let. Jeho žena po dvou dětech přibrala podle jeho slov více než dvacet kilogramů.
„A přesto mě pořád přitahuje.“
Proč?
„Protože se neztratila.“
Jeho žena se podle něj pořád ráda oblékne. Když jdou ven, upraví se. Má ráda parfém, hezké prádlo, zajímá ji, jak působí na svého muže.
„Nemusí být hubená. Nemusí vypadat jako ve dvaceti. Ale pořád chce být pro mě ženou.“
A právě tady podle něj vzniká problém, o kterém se málo mluví.
„Ženy si někdy myslí, že muži chtějí dokonalé tělo. Většina normálních chlapů podle mě chce hlavně cítit, že ho jeho žena pořád chce taky.“
Přitažlivost není povinnost
Samozřejmě existují věci, které člověk neovlivní. Nemoc, těhotenství, hormonální změny, léky, psychické problémy, úraz nebo jednoduše stárnutí. Tělo se během života mění a žádný vztah by neměl být postavený na podmínce, že oba zůstanou navždy stejní jako v den svatby.
Jenže existuje i druhá stránka.
Někdy se člověk nezmění proto, že nemůže. Změní se proto, že přestal mít důvod se snažit.
A to může být problém.
Pokud žena před prvním rande stráví hodinu před zrcadlem, vybere si oblečení, upraví si vlasy, navoní se a řeší každý detail svého vzhledu, protože chce muže přitáhnout, není úplně nelogické předpokládat, že i po letech vztahu může mít péče o vlastní přitažlivost nějaký význam.
Stejně to samozřejmě platí pro muže.
Ani muž nemůže dvacet let přibírat, chodit doma v roztrhaném tričku, přestat se starat o hygienu a očekávat, že jeho žena bude reagovat stejně jako ve chvíli, kdy ho poznala.
Láska totiž není slepá.
A sexuální touha už vůbec ne.
Největší omyl? „Když mě miluješ, musíš mě chtít“
Nemusí.
Člověk může svého partnera hluboce milovat a současně po něm přestat toužit.
A právě proto je někdy nebezpečné schovávat všechno za větu:
„On mě přece miluje takovou, jaká jsem.“
Ano.
Možná vás miluje.
Ale otázka zní, jestli se mu zároveň ještě líbí být s vámi mužem a ženou, nebo už jste se postupně stali pouze spolubydlícími, rodiči, účetními, řidiči, kuchaři a správci domácnosti.
Protože sousedka nemusí mít dokonalejší postavu.
Nemusí být mladší.
Nemusí mít lepší život.
Možná jen nezapomněla na jednu jednoduchou věc:
že chce být pro svého muže ženou.
A totéž platí obráceně.
Možná tedy nejde o to, proč nás partner po letech nechce.
Možná bychom se občas měli zeptat:
„Dělám ještě něco pro to, aby mě chtít mohl?“
A to je otázka, na kterou se neodpovídá úplně pohodlně.
Co myslíte? Zmizí ve vztahu touha sama od sebe, nebo se o ni musí oba partneři průběžně starat?
