Článek
Než vědci a inženýři schválili celosvětově uznávaný vzor bílých podélných pruhů, museli otestovat řadu řešení, která v reálném provozu neustále selhávala.
Když po druhé světové válce začala města praskat ve švech pod návalem aut, nastal na silnicích hotový očistec. Do té doby totiž neexistoval žádný jednotný způsob, jak chodcům vymezit bezpečný prostor pro přechod přes vozovku.
První pokusy o regulaci ze 30. let, které zavedla Velká Británie, spočívaly v tom, že se na silnici montovaly velké leštěné kovové hřeby a na chodníky se umisťovaly oranžové svítící koule, známé jako Belisha beacons.
Tyto prvky však měly zásadní slabinu: řidiči jedoucí vyšší rychlostí si hřebů na zemi všimli až na poslední chvíli a za deště nebo mlhy byla viditelnost těchto bodů prakticky nulová. Britská vláda proto v roce 1947 pověřila Výzkumnou laboratoř pro bezpečnost silničního provozu (Road Research Laboratory), aby navrhla vodorovné dopravní značení, které bude pro lidské oko okamžitě čitelné.
Tým vědců pod vedením Williama Glanvilla začal experimentovat s nejrůznějšími geometrickými tvary a barevnými kombinacemi přímo na testovacích křižovatkách v Londýně. Odborníci malovali na asfalt podélné i příčné čáry, šachovnicové vzory, červeno-bílé kombinace nebo žluté pruhy.
Testy lidského zraku však ukázaly, že lidský mozek vnímající prostor z jedoucího vozu reaguje nejrychleji na střídání dvou vysoce kontrastních barev – čistě bílé a tmavého podkladu asfaltu. Rozhodující výhodu bílých podélných pruhů, které byly namalovány rovnoběžně se směrem jízdy, potvrdila optická fyzika.
Z pohledu řidiče, který se dívá na vozovku pod ostrým úhlem, vytvářejí podélné pruhy výrazný vizuální efekt. Široké bílé linie opticky vystupují z vozovky a v řidičově podvědomí vyvolají okamžitou reakci k sešlápnutí brzdového pedálu.
První oficiální přechod tohoto typu byl spuštěn do ostrého provozu v říjnu roku 1951 v britském městě Slough. Když tehdejší britský ministr dopravy James Callaghan systém poprvé viděl na vlastní oči, poznamenal, že mu značení připomíná zebru.
Tento neformální název se okamžitě uchytil v médiích i v oficiální legislativě. Statistiky z tehdejší doby potvrdily, že zavedení „zebry“ snížilo nehodovost na křižovatkách během prvního roku o desítky procent. Systém se bleskově rozšířil do celého světa a v roce 1968 byl oficiálně sjednocen.
Použité zdroje:
- Road Research Laboratory (RRL) – Historické studie o vývoji vodorovného značení a testování vizuálního kontrastu (1947–1951)
- London Transport Museum – Historie vzniku označení „Zebra crossing“ a zavádění prvků Belisha beacons v britských městech
