Článek
Když matka zabije své dítě, společnost na okamžik jako by ztratila schopnost používat běžná slova. Matka přece má chránit. Má dítěti stát za zády, když se bojí. Má ho držet za ruku, když je nemocné. A má být posledním člověkem na světě, před kterým by se mělo dítě třást strachy.
Jenže americká historie zná řadu případů, kdy se právě matka stala vrahem vlastních dětí.
A v posledních dnech se o nich v Americe znovu intenzivně mluví.
Důvodem je případ Lindsay Clancy z Massachusetts. Žena, která v roce 2023 zabila své tři malé děti, se hájila tím, že v době činu trpěla těžkou poporodní psychózou. Po téměř šestitýdenním procesu se porota nedokázala shodnout. Soud proto 4. září 2026 vyhlásil mistrial a případ zůstává otevřený. Clancyová je stále v psychiatrické péči a není jasné, zda bude následovat nový proces.
A tak se Amerika znovu vrací k ženám, jejichž jména už dávno vstoupila do dějin amerického true crime.
Některé zabíjely kvůli mužům.
Jiné kvůli penězům.
Některé podle všeho žily ve světě těžké psychické nemoci.
A u několika případů dodnes zůstává nejděsivější právě otázka, co se v hlavě člověka vlastně odehrálo.
Diane Downs: žena, která přijela do nemocnice s postřelenými dětmi
Je květen 1983.
Do nemocnice v Oregonu přijíždí mladá žena jménem Diane Downs. V jejím automobilu jsou její tři děti – osmiletá Christie, sedmiletá Cheryl a tříletý Danny.
Všechny byly postřelené.
Cheryl je mrtvá. Další dvě děti bojují o život. Zraněná je také samotná Diane.
A právě tady začíná příběh, který bude několik měsíců fascinovat Ameriku.
Downsová policistům řekla, že ji na opuštěné silnici zastavil cizí muž s huňatými vlasy. Údajně chtěl auto. Když mu ho odmítla vydat, začal střílet.
Jenže policistům její příběh postupně přestával dávat smysl.
Některé věci neseděly. Její chování neodpovídalo tomu, co vyšetřovatelé očekávali od matky, která právě přišla o dítě. A čím více policisté případ rozplétali, tím méně věřili existenci tajemného střelce.
Nakonec vyšlo najevo, že děti zastřelila právě jejich matka.
V roce 1984 byla odsouzena za vraždu Cheryl a pokusy o vraždu dalších dvou dětí. Dostala doživotí plus dalších 50 let.
Případ byl mimořádně sledovaný také proto, že Downsová nepůsobila jako stereotypní představa chladnokrevného vraha.
Byla mladá.
Byla matka.
A právě to Američany děsilo možná ještě více než samotná střelba.
Susan Smith: devět dní plakala před kamerami
O jedenáct let později přišel případ, který se stal jedním z největších amerických mediálních příběhů devadesátých let.
Říjen 1994, Jižní Karolína.
Susan Smithová oznámila, že jí někdo ukradl automobil, zatímco v něm byli její dva synové. Michaelovi byly tři roky, Alexanderovi teprve čtrnáct měsíců.
Amerika sledovala televizní zprávy.
Lidé hledali děti.
Fotografie chlapců se objevovaly v médiích.
Matka plakala před kamerami a prosila, aby se jí děti vrátily.
Jenže po devíti dnech se všechno změnilo.
Smithová se přiznala.
Nebyl žádný únosce.
Své syny připoutala do autosedaček, nechala automobil sjet do jezera a děti zemřely uvnitř.
Vyšetřovatelé později dospěli k závěru, že jedním z motivů byla její touha začít nový život a vztah s mužem, který o děti nestál.
Případ byl mimořádně šokující právě kvůli tomu, co následovalo po vraždě.
Nešlo jen o samotný čin.
Šlo o devět dní.
Devět dní veřejného pátrání, televizních vystoupení, slz a naděje – zatímco pravda byla úplně jinde.
Smithová dostala doživotí.
A v listopadu 2024, třicet let po vraždě, jí byla zamítnuta žádost o podmíněné propuštění.
Její případ dodnes patří k těm, které Američané znají téměř zpaměti.
Marybeth Tinning: devět dětí a stejný děsivý vzorec
Ještě podivnější příběh začal v New Yorku v sedmdesátých letech.
Marybeth Tinningová měla děti.
A její děti postupně umíraly.
Jedno.
Potom další.
A další.
Celkem zemřelo během několika let devět jejích dětí.
První smrt měla přitom přirozené vysvětlení. Jenže později začali lékaři pozorovat něco, co bylo čím dál těžší považovat za náhodu.
Děti umíraly v různých situacích, ale opakoval se jeden podivný prvek: matka byla v blízkosti.
Některé děti měly být nemocné, jiné se údajně dusily nebo náhle přestaly dýchat.
A přesto se dlouho nic nestalo.
Dokonce ani poté, co zemřelo několik dětí.
Po smrti devátého dítěte, malé Tami Lynne, se však někdo rozhodl zavolat policii.
Anonymní telefonát měl podle dobových zpráv obsahovat jedinou děsivou otázku:
Kolik dalších dětí ještě musí zemřít, než něco uděláte?
Vyšetřování se rozběhlo naplno.
Tinningová byla nakonec odsouzena za vraždu Tami Lynne.
Za ostatní úmrtí odsouzena nebyla, přestože byla v mnoha případech podezřívána.
A právě tady se objevuje jedna z nejděsivějších věcí celého případu.
Nikdo vlastně přesně neví, kde začala náhoda a kde už začínal zločin.
Marie Noe: osm dětí, které zemřely jako „oběti syndromu náhlého úmrtí“
Pokud existuje případ, který působí jako hororový scénář, je to Marie Noeová z Philadelphie.
V letech 1949 až 1968 zemřelo osm jejích dětí.
Všech osm bylo velmi malých.
A všechny děti byly podle dostupných záznamů při narození zdravé.
Tehdejší medicína měla pro podobná úmrtí vysvětlení: syndrom náhlého úmrtí kojenců, tehdy označovaný jako „crib death“.
Jenže osm podobných úmrtí v jedné rodině už nebylo jen tragédií.
Byla to statistická noční můra.
Podezření existovalo už dávno. Lékaři si jej mezi sebou předávali. Dokonce se o rodině mluvilo na odborných setkáních. Jenže chyběly důkazy.
A tak uplynuly desítky let.
Teprve v roce 1998 se případ znovu otevřel.
Marie Noeová byla obviněna, že děti dusila. Později se přiznala k osmi vraždám a v roce 1999 přijala dohodu o vině a trestu.
Dostala překvapivě mírný trest – dvacet let podmíněně, přičemž prvních pět let měla strávit v domácím vězení. Součástí bylo také psychiatrické léčení.
Proč tak mírný trest?
Protože zločiny byly staré desítky let, Noeová byla v době rozsudku sedmdesátiletá a případ měl také význam pro výzkum opakovaných vražd novorozenců.
Jenže pro veřejnost zůstala především jediná otázka:
Jak může matka přežít smrt osmi vlastních dětí a přitom pokaždé zůstat uprostřed příběhu jako jejich zoufalá matka?
Andrea Yates: případ, který změnil pohled Ameriky na nemoc po porodu
A potom přišla Andrea Yatesová.
Její případ je jiný.
A právě proto je dodnes tak důležitý.
V červnu 2001 zabila ve svém domě v Houstonu svých pět dětí.
Nejmladšímu bylo šest měsíců.
Nejstaršímu sedm let.
Yatesová netvrdila, že děti nezabila.
Naopak.
Vysvětlovala, že věřila, že musí zemřít, protože je nedokáže uchránit před Satanem a peklem.
Dlouhodobě trpěla vážnými psychickými problémy, měla za sebou psychiatrické hospitalizace a pokusy o sebevraždu. Obrana postavila celý případ na těžké poporodní psychóze.
V prvním procesu byla odsouzena.
Jenže rozsudek byl později zrušen a při novém procesu v roce 2006 porota dospěla k úplně jinému závěru.
Andrea Yatesová byla uznána za nevinnou z důvodu nepříčetnosti.
Byla umístěna do psychiatrické léčebny.
A tím se otevřela otázka, která se v Americe vrací dodnes:
Kdy je žena, která zabije své děti, vražedkyní – a kdy je především pacientkou, jejíž nemoc už nikdo nedokázal zastavit?
Deanna Laney: matka, která věřila, že jí to přikázal Bůh
Další případ se odehrál v Texasu.
Deanna Laneyová v roce 2003 napadla své syny těžkým kamenem.
Osmiletý Joshua zemřel.
Šestiletý Luke zemřel také.
Její nejmladší syn, čtrnáctiměsíční Aaron, útok přežil.
Laneyová tvrdila, že jednala pod vlivem náboženského bludu.
Podle obhajoby věřila, že jí Bůh přikázal děti zabít.
Stejně jako u Andrea Yatesové tak soud nestál jen před otázkou:
Zabila své děti?
To bylo zřejmé.
Musel řešit mnohem složitější otázku:
Věděla v okamžiku činu, co dělá? A věděla, že je to špatně?
V roce 2004 byla shledána nevinnou z důvodu nepříčetnosti.
Další žena.
Další děti.
A znovu stejná hranice mezi zločinem a psychózou.
Lori Vallowová: tentokrát už nejde jen o nemoc
Případ Lori Vallowové působí úplně jinak.
Její děti Tylee a Joshua „JJ“ Vallow zmizely v roce 2019.
Případ se postupně změnil v jeden z nejbizarnějších amerických kriminálních příběhů posledních let.
Objevili se v něm milenci, náboženské představy o „zombie“ lidech, apokalyptické vize, peníze a série podezřelých úmrtí.
Těla dětí byla nakonec nalezena na pozemku Chadа Daybella.
V roce 2023 porota Vallowovou uznala vinnou z vraždy jejích dvou dětí a také z účasti na vraždě Daybellovy předchozí manželky.
Tady už nebyl hlavním tématem poporodní psychóza.
Byl to příběh manipulace, náboženského extremismu, vztahu dvou lidí a podle žalobců také peněz.
A právě proto je tak zajímavé srovnávat Vallowovou s Yatesovou.
Obě byly matky.
Obě zabily děti.
Ale příběh, který vedl k jejich činům, byl úplně jiný.
Lindsay Clancy: příběh, který se právě teď píše
A potom se vracíme do současnosti.
Lindsay Clancyová byla zdravotní sestra na porodním oddělení.
V lednu 2023 zemřely její tři děti – pětiletá Cora, tříletý Dawson a osmiměsíční Callan. Clancyová se pokusila následně o sebevraždu.
Její obhajoba tvrdí, že trpěla těžkou poporodní psychózou.
Prokuratura tvrdí, že věděla, co dělá, a že šlo o úmyslný čin.
A Amerika poslední týdny sledovala soud.
Psychiatři předkládali rozdílné názory.
Rodina mluvila o jejím zhoršujícím se stavu.
Její bývalý manžel Patrick Clancy u soudu popisoval její psychické problémy a opakované pokusy získat pomoc.
Jenže porota se nakonec nedohodla.
A právě to je možná nejzajímavější pointa celého současného případu.
Po téměř šesti týdnech soudního procesu nedokázalo dvanáct lidí najít společnou odpověď na jednu otázku:
Je možné potrestat člověka za čin, který spáchal v okamžiku, kdy jeho vlastní mysl přestala fungovat způsobem, jakým funguje zdravému člověku?
- září 2026 proto soud vyhlásil mistrial.
Žádné vítězství obžaloby.
Žádné definitivní vítězství obhajoby.
Žádná tečka.
Je to epidemie?
Ve skutečnosti ne.
Není důvod tvrdit, že se v Americe najednou objevila epidemie matek, které vraždí své děti.
Existuje ale epidemie mediální pozornosti.
A ta má zvláštní vlastnost.
Jakmile se objeví nový případ, média okamžitě vytáhnou starý.
Lindsay Clancyová připomněla Americe Andreu Yatesovou.
Susan Smithová se vrací do médií pokaždé, když někdo začne mluvit o matkách, které vraždí děti a potom se snaží veřejnost přesvědčit o jiné verzi příběhu.
Diane Downsová připomíná, že podobný případ může mít úplně jiný motiv.
Lori Vallowová zase ukázala, že za vraždou nemusí být psychóza, ale směs manipulace, vztahu, peněz a fanatického přesvědčení.
A případy Marie Noeové a Marybeth Tinningové ukazují ještě něco jiného.
Že někdy může být nejděsivější právě to, jak dlouho si okolí odmítá připustit, že se před ním možná neděje série tragických náhod.
A možná právě proto se k nim Amerika stále vrací
Tyto příběhy nejsou stejné.
A bylo by nebezpečné je všechny naházet do jednoho pytle.
Jedna žena byla podle soudních znalců těžce psychotická.
Jiná dostala doživotí za vraždu kvůli vztahu.
Jiná byla odsouzena za vraždu jediného dítěte, zatímco u dalších úmrtí zůstalo jen podezření.
A další žena byla odsouzena za vraždy dětí v případu, který spojoval peníze, vztah a náboženské bludy.
Přesto mají všechny případy jeden společný bod.
Všechny rozbily jednu z nejsilnějších představ, které si společnost o mateřství vytvořila.
Představu, že matka je automaticky ochránkyní svého dítěte.
Jenže člověk není automatický mechanismus.
Ani matka.
A právě proto jsou tyto případy tak děsivé.
Ne proto, že bychom z nich měli dělat příběhy o „monstrózních ženách“.
Ale proto, že nás nutí položit si mnohem nepříjemnější otázku:
Kolik toho může člověk skrývat za zavřenými dveřmi svého domu, než si někdo všimne, že už není všechno v pořádku?
A v případě Lindsay Clancyové na tuto otázku Amerika stále čeká.
Stejně jako na odpověď, kterou nakonec dá soud.
Protože příběh ještě neskončil.
Zdroje:
Zdroje
- Reuters – Lindsay Clancy, mistrial 4. září 2026 – aktuální průběh procesu, argumentace obhajoby i obžaloby a rozhodnutí o mistrial.
- Reuters – co bude s Lindsay Clancy po mistrial – právní možnosti dalšího postupu.
- Associated Press – porota v případu Lindsay Clancy – podrobnosti o sporu mezi porotci a psychickém stavu Clancyové.
- Associated Press – Susan Smith – případ dvou synů, falešné oznámení únosu, přiznání a pozdější zamítnutí podmíněného propuštění.
- Los Angeles Times / Associated Press – Susan Smith, 1994 – dobový záznam obvinění a okolností případu.
- Washington Post – Diane Downs, 1984 – dobový záznam odsouzení za zastřelení dcery a postřelení dalších dvou dětí.
- Associated Press – Diane Downs – pozdější shrnutí případu a odsouzení.
- Associated Press / CBS News – Andrea Yates – verdikt z roku 2006, kdy byla shledána nevinnou z důvodu nepříčetnosti.
- Death Penalty Information Center – Andrea Yates – chronologie případů, psychiatrická historie a okolnosti zrušení prvního rozsudku.
- Los Angeles Times / AP – Marie Noe – přiznání k usmrcení osmi dětí a rozsudek z roku 1999.
- UPI Archives – Marybeth Tinning – dobový záznam odsouzení za vraždu dcery Tami Lynne.
- American Psychiatric Association – Psychiatric News: Deanna Laney – odborné zpracování případu a psychiatrického posouzení.
- CNN – Deanna Laney – dobový záznam verdiktu, že byla shledána nevinnou z důvodu nepříčetnosti.
- Associated Press – Lori Vallow Daybell – odsouzení za vraždy jejích dvou dětí a související případ.
