Článek
Česká společnost je plná podivného pokrytectví.
Na jedné straně se tváříme jako národ svobodomyslných požitkářů, na straně druhé - doma úzkostlivě hlídáme klinicky mrtvá manželství, kde už dávno vyhasla i poslední jiskra lidského tepla. Žijeme v tichých domácnostech, kde největším vzrušením týdne je nákup v akci nebo debata o tom, kdo zapomněl vynést koš.
A když z téhle šedé nudy někdo na chvíli uteče za trochou lidského tepla, vášně a obyčejného obdivu, okamžitě ho ukamenujeme jako hříšníka.
Ptám se ale: kdo je tady vlastně skutečný viník? Ten, kdo v sobě nenechal umřít touhu a šel si pro kousek štěstí jinam, nebo ten, kdo dobrovolně vyměnil život za doživotní vězení v unavené ložnici?
Místo utrácení tisíců korun v honosných poradnách, kde se cizí lidé hloubavě vyptávají na vaše dětství, by měl občas stačit selský rozum.
Jeden ukradený podvečer v tichém hotelovém pokoji, kde se žena po letech zase cítí jako bohyně, a ne jako uklízečka na plný úvazek, dokáže s lidskou duší udělat větší zázrak než desítky hodin moudrých řečí.
Z takového setkání se totiž člověk nevrací domů jako rozbíječ rodiny. Vrací se s úsměvem, s novou energií a paradoxně i s větší trpělivostí pro toho, se kterým už ho pojí jen společná složenka na elektřinu.
