Článek
První jednání nové domácí vlády
Když jsem si pořizovala psa, měla jsem poměrně jednoduchou představu. Budeme chodit na procházky, on bude šťastně běhat, já ho budu hladit a večer si lehne ke mně na gauč. Bude mě vítat, když přicházím domů, a já budu mít vedle sebe někoho, kdo mě nikdy nebude kritizovat. To poslední byla moje první velká chyba. Pes mě sice nezačal kritizovat, ale zato mě začal okamžitě řídit.
Nejdřív to zkoušel nenápadně, třeba ráno. Budík zazvonil v šest, já ho vypnula a chtěla ještě deset minut spát. Pes zvedl hlavu, podíval se na mě a já ho zkoušela přemluvit, ať ještě chvíli počká. On se ale zvedl, začal nervózně chodit po pokoji, přicházel k posteli a zase odcházel. Nakonec si sedl a vydal zvuk, který měl přesně ten tón, jakým matka říká svému dítěti: „Vstávej, jde se do školy.“ Jakmile jsem vstala, okamžitě se uklidnil. Tehdy mi ještě nedošlo, že právě proběhlo první jednání nové domácí vlády.
Časem jsem zjistila, že domácí mazlíček má vlastní představu téměř o všem – kde bude spát, kdy se půjde ven. Také kdo smí sedět na kterém křesle a co se smí položit na podlahu.
Kočka je v tomhle ještě dál. Pes alespoň předstírá, že člověka potřebuje, ale kočka vám během několika dní jasně vysvětlí, že ona vás nepotřebuje vůbec. Kočka si člověka pouze vybrala a pokud máte to štěstí, že jste byli zvoleni, je potřeba se podle toho chovat. Můj známý si kdysi pořídil kočku a pyšně vyprávěl, jak je samostatná a že se o ni nemusí skoro starat. Po několika měsících už měl na stole přesně stanovený čas krmení, speciální druh steliva, tři pelíšky a přísný zákaz zavírat dveře do ložnice. Když jsem se ho ptala, jestli to všechno chtěl on, ukázal na kočku. Ta seděla na parapetu a dívala se z okna s výrazem generálního ředitele, který právě kontroluje provoz své společnosti.
Člověk je snadno vycvičitelný
Domácí zvířata totiž velmi rychle pochopí jednu zásadní věc – člověk je snadno vycvičitelný. Stačí jen správně načasovat pohled. Pes zjistí, že když se na vás podívá těma svýma očima, dostane pamlsek. Kočka zase ví, že když si sedne přesně na klávesnici notebooku, začnete se jí okamžitě věnovat.
Kapitolou samou o sobě jsou papoušci. Zatímco pes vám maximálně rozkouše botu, papoušek může zopakovat váš tajný telefonický rozhovor před tchyní. To už pak není domácí mazlíček, ale vážné bezpečnostní riziko. Známá mi vyprávěla o papouškovi, který si oblíbil omluvu jejího manžela, kterou používal pokaždé, když přišel pozdě domů: „Zdržel jsem se v práci.“ Papoušek se ji naučil dokonale.
Jednoho dne přišla návštěva, všichni seděli u stolu, pili kávu a povídali si. Manžel opět dorazil se zpožděním. Jakmile otevřel dveře, papoušek se podíval jeho směrem a před všemi hlasitě pronesl: „Zdržel jsem se v práci.“ V místnosti nastalo hrobové ticho. Manžel se zarazil, ale papoušek větu s klidem zopakoval. Nikdo ho to záměrně neučil, prostě si ten výrok spojil s určitým okamžikem.
Kdo má vlastně klíče?
Člověk si přitom zvíře pořizuje s pocitem, že on bude ten, kdo rozhoduje. Vybere plemeno, vymyslí jméno, koupí pelíšek, misky i hračky. Vyfotí si ho první den doma a napíše na sociální sítě status o novém členu rodiny. O šest měsíců později už tento člen rodiny nekompromisně rozhoduje o tom, kdy se vstává, co se kupuje v obchodě a kolik místa mu musíte nechat v posteli.
A člověk to všechno poslušně přijímá. Protože když se na vás pes podívá a zavrtí ocasem, je těžké mu vysvětlovat ústavu a rozdělení pravomocí. Takže ano, zvíře je nejlepší přítel člověka, dokud nezačne mít na všechno vlastní názor. Pak už totiž není otázkou, kdo koho vlastně vlastní. Otázkou zůstává pouze to, kdo má doma v kapse klíče.
Pokud vás podobné malé domácí katastrofy baví, můžete moji tvorbu podpořit předplatným nebo drobným příspěvkem na kávu. Ne proto, že bych bez něj nepřežila, ale protože díky němu můžu dál psát další příběhy, u kterých se třeba poznáte stejně jako já ve svém vlastním obýváku.
