I. Když neexistuje správná odpověď Co mě hasiči naučili o rozhodování, strachu a svobodě

Siréna nikdy nezvonila proto, že bych byl připraven.

Zvonila proto, že mě někdo potřeboval.

Člověk sedí, mluví s kolegy, řeší úplně obyčejné věci. A potom se ozve zvuk, který během několika vteřin změní celý kontext.

Výjezd.

Někde hoří.

Někdo je v nebezpečí.

Ještě před chvílí byl svět normální. Teď už je potřeba jednat.

Během let u hasičského záchranného sboru jsem zažil situace, kdy jsme vyráželi s několika stručnými informacemi. Někdy jsme nevěděli téměř nic. Jindy jsme věděli dost na to, abychom pochopili, že situace bude složitá.

Nikdy jsme ale nevěděli všechno.

A přesto jsme museli rozhodnout.

Kudy pojedeme.

Kam vyšleme první jednotku.

Co má kdo dělat.

Kde je riziko přijatelné a kde už ne.

Koho chránit nejdřív.

Co může počkat.

A co nesmí.

Dnes už vím, že krizové rozhodování mělo jednu zásadní vlastnost:

nečekalo na jistotu.

Čekalo na dostatek informací k tomu, aby bylo možné udělat další krok.

Tehdy jsem to považoval za samozřejmost.

Dnes v tom vidím jednu z největších životních lekcí.

Když hoří dům, nikdo nečeká, až bude mít stoprocentní informace.

V životě to často děláme.

Čekáme.

Na vhodnější okamžik.

Na větší jistotu.

Na více peněz.

Na souhlas okolí.

Na to, až děti povyrostou.

Až budeme méně unavení.

Až budeme vědět, co přesně přijde.

Až se přestaneme bát.

Jenže některá životní rozhodnutí jsou přesně opačná než krizové řízení.

Neexistuje velitelské stanoviště.

Neexistuje mapa.

Neexistuje operační důstojník, který nám oznámí:

„Teď je ten správný okamžik.“

Jsme tam sami.

A právě tehdy začíná být rozhodování opravdu těžké.

Dlouho jsem si myslel, že dobré rozhodnutí vzniká tak, že shromáždíme dostatek informací, zvážíme možnosti a vybereme nejlepší variantu.

Je to logické.

A někdy to funguje.

Jenže život není tabulka v Excelu.

Do rozhodování vstupuje něco, co se do sloupců a řádků nevejde.

Naše minulost.

Strach.

Touha.

Zkušenost.

Hodnoty.

Vztahy.

Obraz, který máme sami o sobě.

A někdy dokonce i potřeba dokázat sobě nebo někomu jinému, že jsme dost dobří.

Daniel Kahneman ve své práci o rozhodování rozlišuje rychlé, intuitivní zpracování a pomalejší, analytické myšlení. Nejde o jednoduché dělení na „špatnou intuici“ a „dobrý rozum“. Intuice může být v některých prostředích velmi přesná, zvlášť když je postavena na dlouhé zkušenosti; zároveň nás ale mohou rychlé mentální zkratky zavést k chybným úsudkům.

To je důležité.

Protože někdy se potřebujeme zastavit a přemýšlet.

A jindy právě přílišné přemýšlení člověka paralyzuje.

Když člověk velí, rozhodnutí nekončí okamžikem, kdy ho vysloví.

Za rozhodnutím stojí lidé.

Ti ho provedou.

Nebo neprovedou.

A pokud se něco pokazí, rozhodnutí nezmizí.

Zůstane.

To je zvláštní vlastnost odpovědnosti.

Člověk může předat úkol.

Nemůže ale vždy předat jeho důsledky.

Možná právě tady jsem se naučil jeden z nejdůležitějších rozdílů mezi rozhodnutím a odpovědností.

Rozhodnout se dokáže mnoho lidí.

Nést důsledky vlastního rozhodnutí je něco jiného.

A právě to je jeden z důvodů, proč někdy raději nerozhodujeme.

Protože dokud neřekneme ano ani ne, máme pocit, že stále existují všechny možnosti.

Jenže to je iluze.

I nerozhodnutí je rozhodnutí.

Jen jsme odpovědnost za něj přesunuli do času.

Po letech jsem se jako vyšetřovatel naučil ještě něco jiného.

Příčina nebývá na první pohled vidět.

Po požáru zůstane obraz.

Spáleniště.

Ohořelé konstrukce.

Poškozené zařízení.

Stopy po plamenech.

Ale skutečná otázka zní:

Co se stalo předtím?

Kde vznikla první jiskra?

Co umožnilo, aby se rozšířila?

Co někdo přehlédl?

Co se zdálo být nevýznamné?

A co bylo ve skutečnosti rozhodující?

Člověk je v tomto ohledu podobný požáru.

Na povrchu vidíme rozhodnutí.

„Dal výpověď.“

„Rozvedl se.“

„Začal podnikat.“

„Odstěhoval se.“

„Změnil profesi.“

„Odmítl nabídku.“

Ale rozhodnutí je často pouze posledním článkem řetězce.

Příčina leží někde mnohem hlouběji.

Někdy včera.

Někdy před deseti lety.

Někdy v dětství.

A někdy dokonce v příběhu, který jsme si o sobě vytvořili.

Každý člověk si během života vytváří určitou představu o sobě.

Jsem ten, který vydrží.

Jsem ten, který musí pomáhat.

Jsem ten, který nesmí selhat.

Jsem ten, který se postará.

Jsem ten chytrý.

Jsem ten silný.

Jsem ten, kterému nikdo nepomůže.

Jsem ten, který musí všechno zvládnout sám.

Takové věty si nemusíme nikdy vyslovit.

Přesto mohou řídit naše rozhodování.

A právě tady se začíná potkávat psychologie s hlubinným pohledem na člověka.

Carl Gustav Jung upozorňoval na význam nevědomých obsahů, které člověk nemusí znát, přesto ovlivňují jeho život. Cesta k větší celistvosti proto vede mimo jiné přes poznávání toho, co jsme v sobě dlouho neviděli nebo nechtěli vidět.

Možná tedy někdy neřešíme otázku:

Co mám udělat?

Ale mnohem hlubší otázku:

Kdo ve mně chce, abych to udělal?

Možná je to i otázka životních etap.

První část života často prožíváme jako válečníci.

Chceme něco dokázat.

Vybudovat.

Získat.

Ochránit.

Postarat se.

Překonat.

Válečník je potřebný.

Bez něj bychom mnoho věcí nedokázali.

Potřebujeme v sobě sílu, disciplínu, odolnost a schopnost jednat.

Potřebujeme člověka, který v krizové chvíli nezamrzne.

Jenže válečník má jednu slabinu.

Může si zvyknout na boj.

Může začít věřit, že život je především překonávání překážek.

A pak přijde zvláštní okamžik.

Člověk zjistí, že některé problémy nelze vyřešit větší silou.

Že některé otázky nejdou přetlačit.

Že někdy není potřeba bojovat víc.

Ale vidět hlouběji.

A právě tady se možná začíná rodit mystik.

Ne člověk, který utíká ze světa.

Člověk, který se učí svět vnímat jinak.

Pro mě má tento přerod zvláštní význam.

Protože zkušenost z krizového řízení člověka naučí jednat.

Ale život ho nakonec začne učit také čekat.

Naslouchat.

Pochybovat.

Přemýšlet.

Nechat některé otázky chvíli otevřené.

To není slabost.

Je to jiný druh síly.

V krizové situaci může být pochybnost nebezpečná, pokud zabrání jednání.

V životě může být naopak nebezpečná absence pochybnosti.

Protože člověk, který si nikdy neklade otázku, zda jde správným směrem, může velmi efektivně dojít na nesprávné místo.

Martin Heidegger obrátil filozofickou pozornost k samotnému způsobu lidského bytí.

Nejen k tomu, co člověk má nebo co dělá, ale k tomu, jakým způsobem existuje.

To je pro rozhodování zásadní.

Protože každé velké rozhodnutí zároveň říká něco o tom, kým jsme.

Když přijmu určitou práci, nevytvářím pouze pracovní kalendář.

Vytvářím způsob svého života.

Když zůstanu ve vztahu, nerozhoduji pouze o vztahu.

Rozhoduji o podobě svého každodenního světa.

Když odejdu, neodcházím pouze z jednoho místa.

Vstupuji do jiné možnosti vlastního bytí.

A najednou už nejde o otázku:

Co získám?

Ale:

Kým se stanu?

Jan Patočka ve svých úvahách o lidské existenci ukazuje důležitost okamžiku, kdy se člověku otřesou dosavadní jistoty. Kacířské eseje o filosofii dějin jsou mimo jiné hlubokým přemýšlením o člověku, který už nemůže jednoduše žít podle samozřejmostí, jež dosud přijímal.

Možná právě tak začíná skutečná změna.

Ne tehdy, když objevíme novou odpověď.

Ale tehdy, když stará odpověď přestane stačit.

Je to nepříjemný okamžik.

Protože najednou nemáme půdu pod nohama.

Ale možná právě tehdy se objevuje prostor pro svobodu.

Rozhodování člověka se však neodehrává pouze v jeho vlastní hlavě.

Když jsem sám, mohu si namlouvat, že všechno záleží jen na mně.

Když mám rodinu, realita mě opraví.

Najednou moje rozhodnutí není jen moje.

Má dopad na člověka vedle mě.

Na děti.

Na jejich pocit bezpečí.

Na společný čas.

Na peníze.

Na způsob života.

Na budoucnost, kterou společně vytváříme.

Být manželem znamená pochopit, že svoboda neznamená dělat si vždy, co chci.

Někdy znamená svobodně přijmout odpovědnost za to, co moje rozhodnutí udělá s druhými.

A to je mnohem složitější.

Pak jsou tu děti.

Dítěti můžeme říct stovky vět o odvaze.

Ale ono se naučí odvahu především tím, co vidí.

Můžeme mu říkat, že má jít za svým snem.

Ale pokud sami celý život zůstáváme tam, kde nejsme šťastní, dítě vidí něco jiného.

Můžeme mu vysvětlovat, že chyba není konec světa.

Ale pokud sami nedokážeme přiznat chybu, učíme ho opak.

Možná proto je rodičovství jedním z nejtvrdších zrcadel.

Najednou nerozhodujeme jen za sebe.

Rozhodujeme také o tom, jaký obraz života bude někdo jiný považovat za normální.

Podnikání mě zase naučilo jinou podobu rozhodování.

V podnikání neexistuje garance.

Můžete mít dobrý nápad.

Můžete mít zkušenosti.

Můžete mít plán.

A přesto se něco pokazí.

Trh se změní.

Zákazník nepřijde.

Náklady vzrostou.

Člověk udělá chybu.

A znovu stojí před rozhodnutím.

Pokračovat?

Změnit směr?

Zastavit?

Začít znovu?

Podnikání je v tomto smyslu malou školou nejistoty.

A možná i školou pokory.

Dnes jako učitel vidím rozhodování ještě z jiné strany.

Dítě může mít před sebou stejný problém jako ostatní.

A přesto k němu potřebuje dojít jinou cestou.

Jeden pochopí princip z obrázku.

Druhý z experimentu.

Třetí až ve chvíli, kdy si ho může vyzkoušet.

To je pro mě další připomínka, že neexistuje jedna univerzální cesta.

A možná to platí i v životě.

To, co fungovalo pro mě, nemusí fungovat pro jiného člověka.

Moje mapa není jeho mapa.

Moje rozhodnutí není jeho rozhodnutí.

A moje zkušenost není návod.

Je pouze stopou.

Často říkáme:

„Prostě jsem to tak cítil.“

Někdy intuici přeceňujeme.

Jindy ji naopak zbytečně odmítáme.

Zkušený hasič může během několika sekund zachytit signály, které začátečník přehlédne.

Není v tom magie.

Je v tom obrovské množství uložené zkušenosti.

Mozek rozpoznává vzorce.

Problém nastává tehdy, když stejný mechanismus přeneseme do prostředí, kde zkušenost nemáme.

Tam může být intuice spíše hlasem strachu, předsudku nebo zvyku.

Proto není otázkou:

Mám poslouchat intuici, nebo rozum?

Lepší otázka zní:

Na čem moje intuice stojí?

Strach má špatnou pověst.

Přitom je jedním z našich nejstarších ochránců.

Bez něj bychom nepřežili.

Problém není, že se bojíme.

Problém je, když necháme strach rozhodovat za nás.

Někdy nás varuje před skutečným nebezpečím.

Jindy nás varuje před změnou.

A to jsou dvě úplně jiné věci.

Před lety jsem se v krizové situaci potřeboval ptát:

Je toto skutečné riziko?

Dnes si stejnou otázku pokládám v životě:

Je skutečně nebezpečné udělat krok, nebo je pouze nebezpečné pro mou dosavadní představu o sobě?

To je zásadní rozdíl.

A tady se psychologie začíná zvláštním způsobem potkávat s vesmírem.

Planeta neletí vesmírem podle nějaké jednoduché předem napsané čáry.

Její pohyb je výsledkem působení gravitace, rychlosti, hmotnosti a dalších těles.

Změna jednoho faktoru změní trajektorii.

Podobně funguje lidský život.

Jedno rozhodnutí změní další možnosti.

Nový člověk v našem životě změní naše rozhodování.

Dítě změní naše priority.

Ztráta změní naše hodnoty.

Zkušenost změní naše vnímání rizika.

A někdy jedna jediná událost změní celou trajektorii.

Neznamená to, že jsme bezmocní.

Naopak.

Znamená to, že jsme součástí systému vztahů a sil, které naši dráhu neustále ovlivňují.

Stejně jako ve vesmíru.

Čím déle o rozhodování přemýšlím, tím méně věřím na existenci dokonale správného rozhodnutí.

Existují rozhodnutí.

A potom jejich důsledky.

A potom další rozhodnutí.

Život není test s jednou správnou odpovědí.

Je to cesta, na které se význam našich voleb často ukáže až zpětně.

Proto možná není nejdůležitější otázka:

Co je správně?

Ale:

Kým se prostřednictvím tohoto rozhodnutí stávám?

Viktor Frankl postavil svou existenciální psychologii na zkušenosti člověka vystaveného mezním podmínkám. Jedním z jejích zásadních motivů je svoboda postoje – prostor mezi tím, co se nám děje, a tím, jak na to odpovíme.

Právě tento prostor mě zajímá.

Protože možná není tak velký, jak si myslíme.

Ale zároveň není nulový.

Nemůžeme si vždy vybrat situaci.

Nemůžeme si vybrat minulost.

Nemůžeme ovlivnit všechno, co přijde.

Ale můžeme hledat způsob, jak na to odpovědět.

A někdy právě v tom spočívá naše největší svoboda.

Možná se proto celý život učíme dvě různé věci.

Nejdříve se učíme jednat.

Potom se učíme rozumět tomu, proč jednáme.

Válečník říká:

Musím něco udělat.

Mystik se ptá:

Proč?

Válečník chrání hranice.

Mystik zkoumá, proč byly vytvořeny.

Válečník hledá vítězství.

Mystik hledá smysl.

A člověk, který dospívá, možná potřebuje obojí.

Sílu jednat.

A schopnost zastavit se.

Protože samotná síla může člověka zavést daleko.

Ale pouze poznání může říct, zda jde správným směrem.

Možná nejnepříjemnější otázka přichází až teď.

Co když mnoho našich rozhodnutí není skutečně našich?

Co když jsme si některé cíle převzali?

Od rodičů.

Od společnosti.

Od školy.

Od kolegů.

Od prostředí, ve kterém jsme vyrůstali.

Co když celý život usilujeme o něco, protože jsme se kdysi naučili, že právě to znamená úspěch?

Peníze.

Pozice.

Výkon.

Uznání.

Bezpečí.

A jednoho dne získáme to, o co jsme tolik let usilovali.

A přesto necítíme naplnění.

Možná proto, že jsme splnili cizí zadání.

Gnostické tradice, přestože jsou historicky i myšlenkově velmi rozmanité, spojoval mimo jiné motiv poznání – gnósis – jako něčeho více než pouhé informace.

Nejde jen o to něco vědět.

Jde o to poznat.

Poznat sebe.

Poznat vlastní motivy.

Poznat svět.

A možná v určitém okamžiku pochopit, že mezi tím není tak ostrá hranice, jak jsme si mysleli.

Tady bych byl opatrný s tvrzením, že vesmír „funguje stejně“ jako lidská psychika.

Nevíme to.

A věda nám to neříká.

Ale můžeme hledat paralely.

Můžeme se ptát.

Můžeme pozorovat.

A právě v tom podle mě začíná skutečné poznání.

Ne v jistotě.

V dobré otázce.

Nakonec se možná neukáže, že největší problém rozhodování je nedostatek informací.

Možná je jím nedostatek poznání sebe sama.

Člověk může mít perfektní informace.

Může znát všechna pro a proti.

Může si udělat tabulku.

Může se poradit s deseti lidmi.

A přesto udělat rozhodnutí, kterému sám nerozumí.

Protože rozhodující není jen to, co víme.

Rozhodující je také to, kdo jsme v okamžiku, kdy rozhodujeme.

A tím se kruh uzavírá.

Vracíme se k siréně.

K veliteli.

K vyšetřovateli.

K manželovi.

K otci.

K podnikateli.

K učiteli.

K člověku, který večer zůstane sám se svými myšlenkami.

Role se mění.

Člověk zůstává.

Možná je první otázka mnohem prostší.

Kdo právě rozhoduje?

Je to moje zkušenost?

Můj strach?

Moje minulost?

Moje potřeba něco dokázat?

Moje odpovědnost vůči druhým?

Nebo moje hlubší představa o tom, jaký život chci žít?

A možná ještě hlouběji:

Jsem ochoten přijmout, že některé odpovědi budu znát až poté, co vykročím?

To je pro mě jedna z nejtěžších lekcí.

U požáru se rozhodnutí musí stát v přítomném okamžiku.

V životě se někdy rozhodnutí rodí pomalu.

Ale i tam nakonec přijde chvíle, kdy už nelze jen přemýšlet.

Je třeba vykročit.

Možná právě tady začíná naše cesta.

Ne tím, že najdeme správnou odpověď.

Ale tím, že si dovolíme položit správnou otázku.

Válečník by chtěl vědět, kam přesně vede cesta.

Mystik se možná naučil udělat první krok i bez toho.

Ne slepě.

Ne bezhlavě.

Ale s vědomím, že život není mapa, kterou jsme dostali předem.

Je to krajina, kterou teprve procházíme.

A každé naše rozhodnutí do ní kreslí další cestu.

Někdy se vracíme.

Někdy bloudíme.

Někdy objevíme něco, co jsme vůbec nehledali.

A někdy zjistíme, že cesta, před kterou jsme se tolik báli, byla právě tou, kterou jsme potřebovali projít.

Možná proto dnes nevěřím, že největší životní otázkou je:

„Jak se rozhodnout správně?“

Mnohem důležitější je:

„Jak se rozhodovat tak, abych se cestou neztratil sám sobě?“

A možná právě v tomto prostoru mezi rozhodnutím a poznáním začíná cesta od válečníka k mystikovi.

1. Které rozhodnutí ve vašem životě změnilo nejen vaše okolnosti, ale především vás samotné?

2. Když dnes stojíte před důležitou volbou, kdo ve vás skutečně rozhoduje – vaše hodnoty, zkušenost, strach, nebo potřeba něco dokázat?

3. Kterou životní jistotu stále chráníte přesto, že už možná dávno přestala odpovídat tomu, kým se stáváte?

4. Kdybyste věděli, že žádné rozhodnutí nebude stoprocentně správné, co byste udělali jinak?

5. Až se jednou ohlédnete za dnešním obdobím svého života, budete více litovat toho, co jste udělali, nebo toho, k čemu jste nenašli odvahu?

Daniel Kahneman – Myšlení, rychlé a pomalé
Základní dílo k psychologii úsudku a rozhodování. Českou edici vydává Jan Melvil Publishing.

Carl Gustav Jung – Člověk a jeho symboly
Přístupnější vstup do Jungova uvažování o nevědomí, symbolech a cestě člověka k větší celistvosti. Českou edici vydal Portál.

Jan Patočka – Kacířské eseje o filosofii dějin
Text, ke kterému se vracím především kvůli otázce otřesení samozřejmostí, odpovědnosti a lidské existence. Českou edici vydalo nakladatelství OIKOYMENH.

Viktor E. Frankl – Člověk hledá smysl
Kniha o smyslu, odpovědnosti a prostoru svobody člověka i v situacích, které si sám nezvolil.

Martin Heidegger – Bytí a čas
Náročnější, ale zásadní text pro hlubší přemýšlení o lidské existenci, čase, volbě a autentickém způsobu bytí.

António R. Damásio – Descartův omyl
Důležitý pohled na vztah emocí, těla a rozhodování.

Možná nejde o to najít rozhodnutí, které nás zbaví nejistoty. Možná jde o to najít v sobě dost odvahy, abychom vykročili i s ní.