IV. Kdo jsem, když odložím všechny své role?

Jsou chvíle, kdy se člověk zastaví a položí si otázku, která není vůbec pohodlná:

Kdo vlastně jsem?

Ne co dělám.

Ne čeho jsem dosáhl.

Ne jak mě vidí ostatní.

Ne jakou mám funkci.

Ne kolik toho zvládnu.

Ale kdo jsem, když to všechno na chvíli odložím?

Je to zvláštní otázka.

Protože většina z nás na ni odpoví právě tím, co dělá.

Jsem učitel.

Jsem podnikatel.

Jsem hasič.

Jsem vedoucí.

Jsem otec.

Jsem manžel.

Jsem člověk, na kterého je spoleh.

Jsem ten, který rozhoduje.

Jsem ten, který pomáhá.

Jenže to všechno jsou role.

A role nejsou člověk.

Jsou to způsoby, kterými člověk vstupuje do světa.

Možná proto někdy nastává podivná chvíle, kdy člověk přijde o práci, odejdou děti z domu, skončí podnikání, rozpadne se vztah nebo se zhroutí něco, na čem dlouho stavěl.

A spolu s tím se začne rozpadat i jeho představa o sobě.

Ne proto, že by zmizel.

Ale proto, že zmizela jedna z odpovědí na otázku:

Kdo jsem?

Jung používal pro jednu vrstvu osobnosti pojem persona.

Maska.

Ne ve smyslu lži.

Společenská tvář, kterou člověk potřebuje, aby mohl žít mezi ostatními.

Každá role něco vyžaduje.

Velitel musí rozhodovat.

Učitel musí vést.

Rodič musí být oporou.

Partner musí být schopen sdílet.

Podnikatel musí nést riziko.

Hasič musí jednat v situaci, kdy ostatní váhají.

Tyto role nejsou špatné.

Naopak.

Bez nich by společnost nemohla fungovat.

Problém nastává tehdy, když si člověk začne myslet, že maska je jeho tvář.

Když už nedokáže přijít domů a být jednoduše člověkem.

Když i v rodině stále velí.

Když i odpočinek promění v úkol.

Když i volný čas musí mít výkon.

Když se i vztah začne řídit systémem povinností.

A především když už neví, co dělat ve chvíli, kdy po něm nikdo nic nechce.

Zažil jsem mnoho situací, kdy bylo nutné rozhodnout rychle.

Na místě události není čas na dlouhé filozofování.

Někdo musí říct:

Tudy.

Teď.

Jdeme.

Nebo naopak:

Stop.

Počkáme.

Změníme postup.

Rozhodnutí velitele může ovlivnit několik lidí najednou.

A člověk si na tuto odpovědnost zvykne.

Postupně se z ní může stát součást identity.

Jsem ten, kdo rozhoduje.

Jenže potom přijde domů.

A doma není zásah.

Není zásahový plán.

Není podřízený.

Není potřeba rozhodnout během několika sekund.

Je tam dítě, které chce vyprávět svůj příběh.

Partnerka, která možná nepotřebuje řešení.

Potřebuje být vyslechnuta.

A najednou zjistíme, že schopnost rozhodovat není totéž jako schopnost být přítomen.

To je velmi jemný rozdíl.

A přitom může změnit celý život.

Existují lidé, kteří celý život zachraňují.

V práci.

V rodině.

Mezi přáteli.

Všude vidí problém a okamžitě hledají řešení.

Je to obdivuhodná vlastnost.

Ale někdy se pod ní ukrývá něco jiného.

Potřeba být potřebný.

Protože když mě někdo potřebuje, mám hodnotu.

A pokud mě nikdo nepotřebuje?

Co potom?

Tady začíná být identita nebezpečně závislá na okolí.

Člověk nehledá pouze smysl.

Hledá potvrzení vlastní hodnoty.

A svět mu ho nějakou dobu ochotně poskytuje.

Lidé říkají:

„Na tebe je spoleh.“

„Ty to zvládneš.“

„Bez tebe bychom to nedali.“

A člověk to rád slyší.

Jenže každá pochvala může zároveň upevňovat roli.

A jednou může přijít den, kdy si uvědomí:

Já už ani nevím, jestli pomáhám proto, že chci, nebo proto, že potřebuji být tím, kdo pomáhá.

Když se díváme na vesmír, málokdy hledáme jediný izolovaný objekt.

Hvězda je součástí systému.

Planeta je součástí systému.

Galaxie je součástí větší struktury.

A přesto má každá část svou vlastní existenci.

Podobně je tomu s člověkem.

Jsme rodičem.

Partnerem.

Profesí.

Přítelem.

Občanem.

Dítětem svých rodičů.

Členem společnosti.

Ale žádná z těchto částí není celým člověkem.

Problém vzniká tehdy, když jednu část zaměníme za celek.

Jako bychom řekli:

Já = moje práce.

Nebo:

Já = moje rodina.

Nebo:

Já = moje výsledky.

Nebo:

Já = moje minulost.

Ale žádná rovnice není úplná.

Člověk je složitější.

A možná právě proto je otázka identity tak těžká.

Zkusme malý experiment.

Představme si, že zítra přijdeme o svou práci.

Kdo jsme?

Odložíme společenské postavení.

Kdo jsme?

Přestaneme být tím, kdo všechno zvládá.

Kdo jsme?

Děti jednou dospějí.

Kdo jsme?

Peníze mohou přijít i odejít.

Kdo jsme?

Tělo se mění.

Síla slábne.

Vzhled se mění.

Kdo jsme?

A nakonec odložíme i všechny názory, které o sobě máme.

Jsem chytrý.

Jsem silný.

Jsem úspěšný.

Jsem dobrý člověk.

Jsem selhávající člověk.

Jsem introvert.

Jsem extrovert.

Jsem takový.

Jsem makový.

Co zůstane?

Ticho.

A právě to ticho může být mnohem zajímavější než všechny odpovědi.

Martin Heidegger obrátil pozornost filozofie k otázce, která se zdá být jednoduchá a přitom je téměř nevyčerpatelná:

Co znamená být?

Ne co znamená existovat jako biologický organismus.

Ale co znamená být člověkem ve světě.

To je velký rozdíl.

Můžeme mít život naplněný činností a přitom nežít svůj vlastní život.

Můžeme plnit očekávání.

Můžeme být úspěšní.

Můžeme být obdivovaní.

A přesto se někde uvnitř objeví pocit:

Tohle nejsem já.

Možná to není selhání.

Možná je to první signál autenticity.

Něco v člověku začíná odmítat život, který sice funguje navenek, ale uvnitř přestává dávat smysl.

Patočka mluví o otřesení samozřejmostí.

Možná právě identita se nejvíce ukáže ve chvíli, kdy se naše samozřejmosti otřesou.

Dokud všechno funguje, nemusíme si klást otázku, kdo jsme.

Role fungují.

Systém funguje.

Rodina funguje.

Práce funguje.

A potom něco přijde.

A člověk zjistí, že pod tím vším nebyl pevný základ.

Jen další vrstva.

A pod ní další.

A další.

Je to nepříjemné.

Ale možná právě proto cenné.

Protože někdy musíme ztratit část toho, za koho jsme se považovali, abychom začali poznávat toho, kým skutečně jsme.

Staré gnostické tradice měly silný motiv poznání.

Ne pouze vědět.

Ale poznat.

A mezi těmito dvěma slovy je propast.

Mohu o sobě vědět mnoho.

Znám svůj věk.

Znám svou profesi.

Znám svou minulost.

Znám své úspěchy.

Znám své chyby.

Ale znám skutečně sebe?

To je jiná otázka.

Poznání v tomto smyslu není přidávání dalších informací.

Je spíš odkrýváním.

Jako bychom odstraňovali vrstvy.

Co jsem převzal?

Co jsem si vytvořil?

Co dělám ze strachu?

Co dělám z potřeby uznání?

Co dělám proto, že to skutečně chci?

A co už jen opakuji?

Možná poznání nezačíná tím, že něco získáme.

Možná začíná tím, že něco odložíme.

Válečník se v této sérii pomalu mění.

Na začátku potřeboval sílu.

Musel obstát.

Musel rozhodovat.

Musel překonat překážky.

Ale čím dál jde, tím více zjišťuje, že největší protivník není venku.

Je uvnitř.

Je jím potřeba dokazovat.

Potřeba vítězit.

Potřeba mít pravdu.

Potřeba být silný.

Potřeba být uznávaný.

Potřeba mít kontrolu.

A tady se válečník dostává na zvláštní místo.

Pokud celý život bojuje, může nakonec zjistit, že bojuje i tam, kde žádný nepřítel není.

Bojuje s vlastní únavou.

S vlastní zranitelností.

S vlastní nejistotou.

S vlastním stárnutím.

S vlastní potřebou být milován.

A možná právě tady začíná přerod.

Válečník nemusí přestat být silný.

Musí se naučit, kdy sílu nepoužít.

Skutečná síla je možná překvapivě tichá.

Nemusí křičet.

Nemusí přesvědčovat.

Nemusí mít poslední slovo.

Nemusí dokazovat, že má pravdu.

Člověk, který ví, kdo je, nemusí každému vysvětlovat, kdo je.

To je zvláštní forma svobody.

A možná právě proto je cesta k sobě často cestou od dokazování.

Od potřeby být někým.

K možnosti jednoduše být.

Když člověk drží vlastní dítě, některé jeho role najednou ztratí význam.

Dítě nezajímá, jakou máme funkci.

Nezajímá ho naše pracovní pozice.

Nezajímá ho, kolik jsme vydělali.

Nezajímá ho, kolik lidí jsme vedli.

Dítě chce naši přítomnost.

Chce slyšet hlas.

Chce cítit bezpečí.

Chce vědět, že jsme tam.

A možná nás tím učí něco zásadního.

Že hodnota člověka není pouze v tom, co produkuje.

Někdy je v tom, že je přítomen.

To může být pro člověka zvyklého na výkon velmi těžká lekce.

Ale také jedna z nejcennějších.

Možná celý život někam směřujeme.

Za vzděláním.

Za kariérou.

Za penězi.

Za uznáním.

Za bezpečím.

Za lepším životem.

To všechno je legitimní.

Ale jednoho dne může přijít otázka:

A před čím vlastně utíkám?

Někdy člověk neutíká za úspěchem.

Utíká před pocitem vlastní nedostatečnosti.

Někdy neutíká za penězi.

Utíká před strachem z bezmoci.

Někdy neutíká za výkonem.

Utíká před tichem, ve kterém by mohl slyšet vlastní otázky.

A právě proto je tak důležité umět se zastavit.

Ne proto, abychom nic nedělali.

Ale abychom věděli, proč běžíme.

Máme tendenci představovat si identitu jako něco pevného.

Jako sochu.

Jednou ji vytvoříme a potom už jen chráníme její podobu.

Ale možná je identita spíš řeka.

Něco zůstává.

A něco neustále odchází.

Člověk ve dvaceti není stejný jako člověk ve čtyřiceti.

A přesto mezi nimi existuje kontinuita.

Nemusíme být stejní, abychom byli sami sebou.

To je důležitá myšlenka.

Protože někdy se bojíme změny právě proto, že máme pocit, že bychom tím zradili sami sebe.

Ale možná je pravdou opak.

Možná bychom sami sebe zradili tím, že bychom odmítli vyrůst.

Když odkládám jednu vrstvu za druhou, začíná mě zajímat jednoduchá otázka:

Co je skutečně moje?

Je moje potřeba uspět skutečně moje?

Nebo jsem ji převzal?

Je moje představa o správném životě skutečně moje?

Nebo je to představa okolí?

Je moje tempo skutečně moje?

Nebo se bojím zpomalit?

Je moje práce skutečně moje poslání?

Nebo jsem si jen zvykl být dobrý v něčem, co už mě nenaplňuje?

A co moje touha po svobodě?

Je útěkem?

Nebo voláním po životě, který bude více odpovídat tomu, kým se stávám?

Na tyto otázky neexistují rychlé odpovědi.

A možná je dobře, že ne.

Některé otázky mají být žity.

Ne vyřešeny.

První tón se ptal:

Co udělám?

Druhý:

Čeho se bojím?

Třetí:

Odkud můj strach pochází?

A teď přichází otázka:

Kdo jsem?

Je to otázka, která může člověka na dlouhou dobu zastavit.

Protože když se na ni opravdu podíváme, zjistíme, že mnoho našich odpovědí nejsou odpovědi.

Jsou role.

Funkce.

Nálepky.

Příběhy.

Vzpomínky.

Očekávání.

A pod nimi je něco, co se nedá tak snadno pojmenovat.

Možná právě proto je cesta dovnitř obtížnější než cesta ven.

Venku můžeme měřit.

Uvnitř musíme naslouchat.

Válečník se celý život učil vidět překážku.

Mystik se začíná učit vidět souvislost.

Válečník se ptá:

Jak zvítězit?

Mystik:

Co mě tato situace učí?

Válečník chce ovládnout svět.

Mystik začíná poznávat vlastní vnitřní svět.

Válečník hledá nepřítele.

Mystik hledá příčinu.

A přesto jeden nezaniká v druhém.

Válečník je stále potřebný.

Jen už nemusí bojovat se vším.

Možná nejvyšší forma síly není schopnost porazit protivníka.

Možná je jí schopnost poznat, kdy žádný protivník není.

1. Která z mých životních rolí je dnes nejvíce spojena s mojí hodnotou?

2. Kdybych na rok přišel o svou profesi, status a společenské postavení – co by ze mě zůstalo?

3. Kterou část sebe se snažím neustále dokazovat ostatním? A komu ji vlastně dokazuji?

4. Kdy jsem naposledy udělal něco ne proto, že jsem měl, ale proto, že jsem skutečně chtěl?

5. Kdo jsem, když nemusím nikoho zachraňovat, přesvědčovat ani ohromovat?

Carl Gustav Jung – Člověk a jeho symboly
Úvahy o personě, nevědomí, symbolice a cestě k hlubšímu poznání sebe sama.

Carl Gustav Jung – Aion
Práce s tématem persony, stínu, vědomí a individuace.

Martin Heidegger – Bytí a čas
Základní filozofické dílo o lidské existenci, bytí, čase, možnostech a autenticitě.

Jan Patočka – Kacířské eseje o filosofii dějin
Úvahy o otřesení samozřejmostí, existenciálním pohybu a hledání smyslu.

Viktor E. Frankl – Člověk hledá smysl
O svobodě člověka, odpovědnosti a hledání smyslu.

Erich Fromm – Mít, nebo být?
O rozdílu mezi identitou založenou na vlastnění a způsobem bytí.

Tomáš Halík – Dotkni se ran
O hledání hlubšího smyslu, pochybnosti, víře a lidské zkušenosti.