Článek
V pondělí ráno otevřete oči a první myšlenka je:
„Už zase?“
Neznamená to, že nesnášíte svou práci.
To by bylo vlastně docela snadné.
Nesnášíte práci → změňte práci.
Jenže co když je práce v pořádku?
Rodina také.
Hypotéka se nějak splácí.
Děti jsou zdravé.
Auto jezdí.
Pes nekouše návštěvy.
Dokonce jste byli letos u moře.
A přesto jste unavení.
Taková ta podivná únava, kdy si člověk lehne a místo odpočinku začne v hlavě pořádat poradu.
Co zítra?
Co jsem zapomněl?
Musím zavolat…
Proč mi vlastně neodepsal?
Ještě bych měl…
A pak přijde největší životní paradox:
Jste unavení natolik, že nemáte energii odpočívat.
Člověk si dnes může odpočinout profesionálně
Máme na to vybavení.
Postel.
Křeslo.
Netflix.
Sluchátka s potlačením okolního hluku.
Aplikaci na meditaci.
Hodinky, které nám oznámí, že jsme špatně spali.
Aplikaci, která nám připomene, že máme pít.
A další aplikaci, která nám připomene, že jsme ještě nepili.
Technologický pokrok je úžasná věc.
Ještě chvíli a někdo vymyslí aplikaci, která nám oznámí:
„Jste naživu. Zkuste si to užít.“
Jenže problém často není v tom, že neumíme odpočívat.
Problém je, že jsme si zvykli být pořád v nějaké roli.
V práci jste vedoucí.
Doma rodič.
Ve vztahu partner.
Někde kamarád.
Jinde syn nebo dcera.
Někde ten rozumný.
Někde ten silný.
Někde ten, který „to přece zvládne“.
A večer konečně zavřete dveře.
Jste sami.
Nikdo nic nechce.
A přesto ještě chvíli pokračujete.
Protože vlastně nevíte, kdo jste, když po vás nikdo nic nechce.
„Všechno je v pohodě.“
Tohle je věta, která mě na lidech fascinuje.
„Jak se máš?“
„V pohodě.“
A přitom někdy ten člověk v pohodě není ani trochu.
Jen nemá připravenou lepší odpověď.
Protože co by měl říct?
„Děkuji za optání. Momentálně prožívám dlouhodobý rozpor mezi životem, který jsem si vytvořil, a životem, který bych chtěl žít.“
Ve frontě u pokladny by to mohlo zdržovat.
Tak řekneme:
„Dobrý.“
A jdeme dál.
Jenže některá únava nevzniká z množství práce
Vzniká z množství vnitřního odporu.
Když děláte něco, co nechcete, a přesto to děláte.
Když někomu něco říkáte, ale myslíte něco jiného.
Když se smějete, protože se to očekává.
Když zůstáváte někde jen proto, že jste tam už dlouho.
Když říkáte „ano“, protože „ne“ by způsobilo příliš mnoho problémů.
Když každý den udržujete něco, co už dávno nefunguje tak, jak má.
Tohle je zvláštní druh námahy.
Zvenku není vidět.
Nikdo vám za něj nepřidá peníze.
Nikdo vás nepochválí.
A často ani vy sami nevíte, že ho podáváte.
Nejvíc mě na tom baví jedna věc
Člověk může být dokonale funkční a přitom být hluboce unavený.
Ráno vstane.
Děti do školy.
Práce.
Porada.
Telefon.
Nákup.
Večeře.
„Jak ses měl?“
„Dobrý.“
Sprcha.
Telefon.
Ještě jeden mail.
Spát.
Zítra znovu.
Na papíře není jediný problém.
A přesto něco nesedí.
To je chvíle, kdy bych se neptal:
„Co s tebou je?“
Spíš:
„Kdy ses naposledy cítil opravdu živý?“
To jsou dvě úplně jiné otázky.
Možná odpověď přijde překvapivě rychle.
Někdo si vzpomene na cestu, na kterou jel před deseti lety.
Jiný na obyčejný večer s člověkem, který už dnes není jeho součástí života.
Někdo na práci, kterou kdysi dělal a která ho bavila.
Někdo na dobu, kdy neměl tolik peněz, ale měl pocit, že každý den něco objevuje.
A někdo si nevzpomene vůbec.
To bývá zajímavé.
Ne smutné.
Zajímavé.
Protože právě tam může být první střípek.
Možná nepotřebujete dovolenou. Možná potřebujete znovu něco chtít.
To je podle mě mnohem nepříjemnější myšlenka.
Odpočinek je totiž jednoduchý.
Lehnete si.
Vypnete.
Odjedete.
Ale co když člověku nechybí energie?
Co když mu chybí směr, ke kterému by ji chtěl použít?
Pak může spát deset hodin a ráno vstát stejně prázdný.
Ne proto, že je rozbitý.
Ale protože tělo nemá problém.
Problém má možná mapa.
Při vyšetřování jsem se naučil jednu věc.
Jeden střípek nic neznamená.
Ani dva.
Tři už mohou být zajímavé.
A pak najednou leží před vámi několik zdánlivě nesouvisejících věcí a začnou do sebe zapadat.
Člověk řekne:
„Jsem unavený.“
To je jeden střípek.
„V práci je všechno v pořádku.“
Druhý.
„Doma taky.“
Třetí.
„Na dovolené mi bylo skvěle.“
Čtvrtý.
„Ale vůbec se mi nechtělo vracet.“
Pátý.
A tady bych zpozorněl.
Ne proto, že máme odpověď.
Ale protože obraz začíná mluvit.
Možná tedy není první otázkou:
„Jak si mám odpočinout?“
Ale:
„Co mě vlastně tak vyčerpává?“
A když zjistíte, že to není množství práce, zkuste ještě jednu.
„Kdybych zítra nemusel nikomu nic dokazovat, co bych přestal dělat?“
Tohle je trochu nebezpečná otázka.
Protože může odhalit věci, které se velmi špatně vejdou do pracovního kalendáře.
Možná zjistíte, že nepotřebujete další dovolenou.
Možná potřebujete změnit práci.
Některý vztah.
Některý zvyk.
Nebo jen přestat říkat ano tam, kde už dávno myslíte ne.
A možná zjistíte něco ještě nepříjemnějšího.
Že jste si celý život říkali:
„Až budu mít čas, začnu žít trochu jinak.“
Jenže čas se mezitím nějak podezřele rychle minul.
Takže jedna poslední otázka:
Když už jste konečně tak dobře odpočatí, na co vlastně chcete mít energii?
Protože možná nejde o to dobít baterku.
Možná jde o to konečně vědět, proč ji vůbec dobíjeme.
