Článek
Ten moment nepřijde dramaticky.
Spíš se to děje po kouskách.
Méně hlasů.
Méně věcí, které je potřeba řešit.
Méně důvodů spěchat.
Dřív byl každý den nějak strukturovaný.
Někdo něco potřeboval.
Něco se očekávalo.
Bylo jasné, kam patříš.
A teď…
Je tam víc času, než je příjemné.
Víc ticha, než jsi zvyklá unést.
Možná jsi si to kdysi přála.
Ten prostor. Ten klid.
Jen jsi nečekala, že přijde i s pocitem,
že nevíš, co s ním.
Není to smutek, který by šel pojmenovat.
Spíš jemná ztráta orientace.
Jako by někdo odsunul kulisy,
za kterými jsi dlouho stála.
A ty teď vidíš, že za nimi není nic připraveného.
Jen prostor.
Možná se přistihneš,
že ho chceš rychle zaplnit.
Novou aktivitou.
Novým plánem.
Něčím, co dává smysl.
Je to pochopitelné.
Dlouho jsi byla zvyklá dávat smysl věcem kolem.
Teď se poprvé objevuje otázka,
co dává smysl tobě.
A na tu nejde odpovědět hned.
Ten prostor, který teď působí prázdně,
není chyba.
Je to místo, kde se postupně ukazuje,
co už není potřeba držet.
A co může vzniknout jinak.
Možná pomaleji, než bys chtěla.
Možná tišeji, než jsi čekala.
Ale pravdivěji.
A to je něco, co se nedá uspěchat.
