Článek
„Vždyť se vlastně nemám špatně.“
Řekne to a čeká, co na to řeknete.
„Tak proč nejsi spokojený?“
Pokrčí rameny.
„Právě že nevím.“
Tohle je zvláštní situace.
Když je člověku špatně, většinou dokážeme najít důvod.
Nemám peníze.
Nemám práci.
Nemám partnera.
Mám problém v práci.
Mám problém doma.
Život nám někdy poskytuje překvapivě přehledný seznam reklamací.
Horší je, když reklamaci nemáte.
Jen nějakou dobu přemýšlíte, proč vás vlastně netěší zboží, které jste si sami objednali.
Splnili jsme plán. Jen jsme zapomněli zkontrolovat, čí byl.
Ve dvaceti chcete něco dokázat.
Ve třiceti něco vybudovat.
Ve čtyřiceti už by to konečně mělo být trochu klidnější.
Tak pracujete.
Vyděláváte.
Stavíte.
Nakupujete.
Postupujete.
A jednoho dne stojíte v kuchyni svého vlastního domu, děti už jsou větší, máte práci, kterou vám ostatní závidí, a v hlavě se objeví poněkud nevhodná otázka:
„A co teď?“
Nevhodná proto, že podle společenského jízdního řádu byste měl být spokojený.
Vždyť jste přece chtěl přesně tohle.
Jenže člověk, který si přál život před patnácti lety, už nemusí být člověkem, který ho dnes žije.
Tohle bývá poněkud přehlížená komplikace dospělosti.
Splníte si sen a zjistíte, že jeho autor už nejste vy.
„Mně vlastně nic nechybí.“
Možná právě to je problém.
Chybění je totiž velmi praktické.
Když vám něco chybí, hledáte to.
Když nic nechybí, ale něco nesedí, člověk začne hledat chybu v sobě.
„Asi jsem nevděčný.“
„Asi jsem moc náročný.“
„Jiní by za to dali všechno.“
„Měl bych být šťastný.“
To poslední je obzvlášť nebezpečné.
„Měl bych být šťastný“ je totiž docela účinný způsob, jak si zakázat zjistit, proč šťastný nejste.
Před časem jsem slyšel větu:
„Já nechci nic měnit. Jen bych chtěl, aby to bylo jiné.“
Je v ní skoro všechno.
Nechceme přijít o jistotu.
Nechceme zklamat rodinu.
Nechceme zahodit roky práce.
Nechceme začínat od nuly.
Nechceme vypadat jako někdo, kdo neví, co dělá.
Takže nic neměníme.
A čekáme, že se něco změní.
To je mimochodem velmi rozšířená životní strategie.
V odborné literatuře se jí říká různě.
V běžném životě:
„Uvidíme.“
Jenže možná nechceme pryč. Možná chceme jinak.
To je důležitý rozdíl.
Člověk nemusí nenávidět svou práci, aby potřeboval jinou práci.
Nemusí přestat milovat rodinu, aby potřeboval jiný způsob života.
Nemusí být nešťastný, aby chtěl něco změnit.
Nemusí mít problém, aby měl otázku.
A nemusí všechno rozbít, aby něco přestavěl.
Někdy totiž nejde o útěk.
Jde o vývoj.
Člověk se za roky změní.
Jenže jeho život má určitou setrvačnost.
Dům zůstává.
Práce zůstává.
Role zůstávají.
Povinnosti zůstávají.
Jen člověk uvnitř nich už není úplně stejný.
A pak vzniká zvláštní napětí.
Zvenku všechno funguje.
Uvnitř něco říká:
„Tohle už nejsem úplně já.“
A teď přijde ta nepříjemná část
Co když ten pocit není chyba?
Co když není potřeba ho umlčet další dovolenou, novým autem, koníčkem, kurzem nebo druhou hypotékou na chalupu?
Co když je to informace?
Ne rozsudek.
Ne diagnóza.
Jen informace.
Stejně jako když vám v autě začne svítit kontrolka.
Můžete ji přelepit izolepou.
Auto bude vypadat lépe.
A kontrolka bude konečně držet hubu.
Motor to ovšem nemusí ocenit.
S člověkem je to podobné.
Některé vnitřní signály nezmizí tím, že je přestaneme poslouchat.
Jen se naučí být hlasitější.
Možná nejde o to mít víc
Tohle je zajímavé hlavně proto, že většinu života řešíme opačný problém.
Více peněz.
Více času.
Více zážitků.
Více možností.
Více svobody.
Více výkonu.
A potom přijde člověk, který má od všeho trochu víc, a řekne:
„Já bych chtěl hlavně klid.“
Možná tedy někdy není potřeba další položka na seznam.
Možná je potřeba některou vyškrtnout.
Něco přestat dokazovat.
Něco přestat udržovat.
Něco přestat předstírat.
Něco pustit.
A možná si konečně dovolit otázku, která není příliš produktivní:
„Co bych dělal, kdybych nemusel být tím člověkem, kterého ode mě všichni očekávají?“
To není návod na nový život.
Naštěstí.
Nový život se totiž nedá objednat přes internet a doručit do druhého dne.
Je to spíš pozvání podívat se na ten současný trochu bez obalu.
Protože možná opravdu máte všechno, co jste kdysi chtěli.
Jenže vy už nejste ten člověk, který to kdysi chtěl.
A tak možná není nevděk, když se někdy těšíte, až budete mít konečně pokoj.
Možná si jen na chvíli potřebujete sednout do ticha a zjistit:
Když ode mě teď nikdo nic nechce — co vlastně chci já?
A pokud vás nenapadne nic…
tak možná právě tam začíná ta nejzajímavější část rozhovoru.
