Článek
Samota má různé podoby.
Někdy je tichá a klidná.
Jindy je plná hluku, který nejde vypnout.
A pak je tu ta, která přijde nenápadně.
Uprostřed dní, které vypadají úplně normálně.
Jsi mezi lidmi.
Mluvíš, reaguješ, funguješ.
A přesto máš pocit,
že se tě to celé nějak netýká.
Nejde o to, že by někdo chyběl.
Spíš o to, že už není kam se schovat.
Dřív se dalo zaplnit prostor.
Prací.
Péčí o druhé.
Vysvětlováním.
Teď to nefunguje.
Věty končí dřív, než začnou dávat smysl.
Rozhovory zůstávají na povrchu.
A ty víš, že kdybys řekla, co je opravdu uvnitř,
něco by se tím změnilo.
Možná víc, než chceš.
Samota v těchto chvílích není slabost.
Je to důsledek toho, že už nevydržíš být tam, kde nejsi celá.
A zároveň ještě nevíš, kde vlastně jsi.
Je to nepohodlné místo.
Bez jistoty.
Bez opory.
Ale právě tady se začíná měnit něco podstatného.
Ne vztahy kolem.
Ale to, co jsi ochotná v nich dál ztrácet.
Samota pak přestane být prázdná.
Stane se prostorem,
ve kterém se postupně vrací něco,
co se nedalo slyšet v hluku.
Ne hned.
Ne naráz.
Ale dost na to,
aby ses o kousek přiblížila sama k sobě.
