Článek
Někdy se jsme svědky rány, krou nikdo jiný neslyší
Nepřijde to jako rána.
Spíš jako tiché, neodbytné vědění.
Ráno vstaneš a všechno je stejné –
a přesto víš, že už nejsi tam, kde jsi byl.
Nejde o krizi v klasickém smyslu.
Spíš o zlom ve vnímání.
To, co dřív fungovalo, najednou drhne.
Role, které jsi hrál, tě začínají tížit.
A otázky, které jsi roky odkládal, se vracejí.
Kdo vlastně jsem, když přestanu jen zvládat?
Kam směřuju, když přestanu utíkat před tichem?
A co ze mě zbyde, když sundám masku funkčního muže?
Tenhle moment je nepohodlný.
Není heroický. Není vidět navenek.
Ale je zásadní.
Protože odsud už není návrat do nevědomosti.
Můžeš se vrátit ke starému fungování,
ale už budeš vědět, že je to lež.
A pravda, jakmile se jednou ukáže, už se nedá úplně potlačit.
Možná tohle není konec.
Možná je to první okamžik, kdy si konečně dovolíš začít jinak.
Ne silou.
Ale pravdivě.
