Článek
Jsou dny, kdy všechno funguje.
Věci běží.
Lidé tě znají.
Role sedí přesně tak, jak mají.
A přesto je tam něco, co do toho nepatří.
Ne nahlas.
Spíš jako ticho mezi větami.
Nejdřív si ho nevšímáš.
Pak ho přecházíš.
A nakonec zjistíš, že je všude.
Není to problém, který by šel vyřešit.
Není to ani chyba.
Je to moment, kdy už nejde pokračovat úplně stejně.
Možná jsi dlouho byla tou, která drží věci pohromadě.
Tou, která se přizpůsobí.
Tou, která ví, co je potřeba.
A možná právě proto je tak těžké připustit,
že už to takhle dál nejde.
Ne proto, že bys selhala.
Ale protože jsi se změnila.
Ticho není prázdné.
Je plné věcí, které jsi dlouho odkládala.
Otázky.
Pocity.
Věci, které nedávaly smysl říkat nahlas.
Nechceš je řešit hned.
Ani by to nešlo.
Stačí si jich všimnout.
To úplně první, co se v těchto chvílích mění,
není svět kolem.
Je to vztah k sobě.
A ten se nevrací silou.
Ale pozorností.
