Článek
Máte doma puberťáka? Jen jednoho nebo rovnou dva? Máte pocit, že jste udělali někde chybu? Zmizel vám váš milovaný malý chlapeček nebo holčička? O pubertě, adolescenci či dospívání je známo mnoho, všichni jsme si tím prošli. Jednoho dne se ale ocitneme na druhém břehu a klademe si otázky, co se stalo. Mnohdy se schováváme se svými pocity zmaru, nepoznáváme tu malou holčičku nebo kluka, kteří svou maminku bezmezně milovali a byli vlastně tak trochu ovladatelní. Teď už se ovládat nedají. Přerostli nás, patří jim svět, jsou kritičtí, nabubřelí, dominantní, drzí… Recept na přežití? Najděte v nich jiného člověka. Rozlučte se s tím malým miláčkem, který se vás držel za ruku a věřil na Ježíška, je to těžké, ale nezbytné. Dospívající, říkejme jim tak, slovo puberťák nesnášejí, mají naprosto odlišné vnímání světa, jiný pohled, názory, priority. Samozřejmě u některých je toto turbulentní období tak silné, že jakékoli pokusy o komunikaci a alespoň částečné příměří selhávají. Je ale dost těch, kteří i přes velmi tvrdý krunýř jinakosti mohou být pro nás dospělé rodiče přínosem a můžeme je využít ve svůj prospěch. Zní to divně? Využívat vlastní dítě? Proč ne, oni nás využívají stále, vysávají naši energii a nejhorší na tom všem je, že bez jakéhokoli vděku a pokory. Investovali jsme do nich to nejlepší ze sebe, každý dělá, co umí a co mu přijde správné a teď je tu před námi někdo, kdo je z jiné planety, kdo zapomněl úplně všechno a nehodlá s námi v ničem souhlasit. Využijme toho. Pokud totiž přestaneme bojovat a začneme je respektovat, něco se změní. Neustále je potřeba udržovat mantinely, ale jejich vzdálenost se musí v tomto období hodně rozšířit. Stačí je postavit jen k pomyslné propasti, ze které není cesta zpět nebo by jim mohla hodně ublížit. Pod tím krunýřem, o kterém jsem se zmiňovala je nová osobnost, která toho hodně umí. Poslechněme si jejich názor na svět. Je těžké to vydržet, protože názory jsou mnohdy radikální a absolutně se neslučují s těmi našimi. Když je ale necháme mluvit a nasloucháme, něco se změní. Cítí se dospělejší, respektovaní a to je pro ně velice podstatné. Nám vstávají vlasy hrůzou, protože s tím co říká a dělá přece nemůže přežít a fungovat v životě, ale v něčem jsou prostě dokonalí. Je to v pohledu na svět očima, které nejsou zatížené předsudky, zkušenostmi nebo únavou. Pokud se nám podaří alespoň trošku přijmout jejich názor a pohled zjistíme, že jsme si během života vytvořili určité škatulky a dogmata, která už nemají nic společného s našimi dávnými ideály. Vidí věci jednodušeji, příměji. Chybí jim zkušenost a to nám vadí, protože my už ji máme a jak to dopadlo? Snažíme se jim předat své pravdy a mnohdy zapomínáme na to, že oni si utvářejí ty své a pokud chceme být respektováni, musíme respektovat. Staví se proti sobě dva světy a je na nás, abychom do toho jejich nakoukli, inspirovali se a nepošlapali ten jejich jen proto, že mu nerozumíme. Tady narážíme na využití našich dětí. Oni nám totiž na stříbrném podnose nabízejí mentální omládnutí. Pokud díky nim změníme nějaký náš pohled na určitou věc nebo situaci, pokud přijmeme, že všechny naše pravdy nejsou jediné a správné, začneme alespoň malinko uvažovat jako oni, posuneme se blíž k mladší generaci. A to není vůbec k zahození.
