Článek
Úvod: Vstup do světa Showparku
Vstup do areálu holešovické tržnice v Praze může působit jako cesta do jiného světa. Mezi stánky a halami, které pamatují doby minulého režimu, se nachází podnik, jehož jméno je synonymem pro komerční sex v hlavním městě – Showpark.[1] Navenek nenápadná budova s číslem 18, kdysi sloužící jako chlévy a porážka dobytka, dnes ukrývá spletité chodby s desítkami pokojů, za jejichž dveřmi se odehrává jeden z nejstarších a nejkontroverznějších byznysů světa.[1] Návštěva tohoto místa a rozhovor s jednou z „výkonných umělkyň“, jak jsou zde ženy oficiálně nazývány, odhaluje komplexní realitu, která se skrývá za fasádou neonů a příslibů potěšení.[2][3] Je to svět, který balancuje na hraně zákona, morálky a osobních příběhů.
Showpark v Holešovicích: První dojem a organizace
První dojem po vstupu do Showparku je směsicí komerce a chladné organizace. Po zaplacení vstupního poplatku se návštěvník ocitne v labyrintu chodeb lemovaných dveřmi jednotlivých pokojů.[1] Atmosféra je spíše funkční než svůdná. Zásadním prvkem, který ihned udeří do očí, je počítač ve vestibulu.[4] Na jeho obrazovce si lze prohlédnout profily všech přítomných dívek, což připomíná spíše katalog zboží než nabídku lidské interakce.[4] Tento moment explicitně odhaluje jeden z klíčových aspektů tohoto byznysu – ženy jsou zde prezentovány jako produkt, „kus masa“ k výběru. Zákazník si může vybrat svou favoritku a poté se s ní individuálně domluvit na ceně a konkrétních službách.[4]
Mechanismus 'byznysu s tělem': Pronájem pokojů a autonomie
Oficiálně Showpark neprovozuje nevěstinec, což by bylo v rozporu se zákonem.[5][6] Jeho obchodní model je postaven na pronájmu pokojů.[7] Ženy si od podniku pronajímají pokoj na směnu, která může stát i několik tisíc korun, a veškerý výdělek od klientů si ponechávají. Tento systém dává podniku právní krytí – nejedná se o kuplířství, ale o poskytování prostor.[8][1] Provozovatel Zbyněk Matela zdůrazňuje, že jeho zákaznicemi jsou právě tyto ženy, nikoli jejich klienti.[1]
Tento model poskytuje ženám určitou míru autonomie. Mohou si teoreticky samy určovat pracovní dobu, ceny i služby, které jsou ochotné poskytovat.[4] V rozhovoru jedna z dívek potvrdila, že v rámci svého pokoje si může „dělat, co chce“. Tato svoboda je však relativní. Jsou součástí systému, který je finančně motivuje k maximálnímu výkonu, a zároveň jsou vystaveny neustálému tlaku konkurence v sousedních pokojích.
Tváře za zdmi: Prostitutky a jejich klienti
Generalizovat, kdo jsou ženy pracující ve Showparku, je nemožné. Socioložka Hana Malinová z organizace Rozkoš bez rizika uvádí, že typická česká sexuální pracovnice neexistuje.[9] Největší skupinu tvoří matky, které se prostitucí snaží vyřešit svou finanční situaci.[9] Důvody jsou různé – od dluhů a neschopnosti najít dobře placenou práci až po touhu po vyšším životním standardu, který se těžko opouští.[8][9] Jsou zde ženy různých národností, věku i vzdělání, každá s vlastním příběhem a motivací.
Stejně rozmanitá je i klientela. Mýtus, že jde pouze o osamělé a sociálně neúspěšné muže, je lichý.[10] Podle studií i výpovědí žen chodí do Showparku muži všech věkových kategorií, sociálních vrstev a rodinných stavů.[10] Hlavním motivem je často sex bez závazků, potřeba vyzkoušet něco nového nebo jednoduše anonymita a rychlost, s jakou lze uspokojit své potřeby.[11][10]
Prostituce v Česku: Mezi legalitou a tabu
Právní status prostituce v České republice je nejednoznačný. Samotné poskytování sexuálních služeb za úplatu není trestné, ale organizované formy, jako je provozování nevěstinců a kuplířství, jsou nelegální.[5][12] To vytváří právní vakuum, tzv. šedou zónu, ve které se podniky jako Showpark pohybují.[5][8] Ačkoliv existují snahy o regulaci a zdanění prostituce, které by mohly přinést do státní kasy nemalé prostředky a zlepšit ochranu pracovnic, narážejí na politickou a společenskou nevoli.[13][14]
Prostituce tak zůstává společenským tabu.[15] Je to jev, o kterém se ví, ale příliš se o něm nemluví, a pokud ano, tak často ve zjednodušujících a odsuzujících stereotypech. Tento postoj komplikuje jakoukoliv snahu o efektivní řešení problémů spojených se sexbyznysem, jako jsou zdravotní rizika nebo obchod s lidmi.[5]
Etické dilema: Objektifikace, volba a realita
Byznys s tělem je neodmyslitelně spjat s řadou etických dilemat. Ústředním problémem je objektivizace, tedy proces, při kterém je člověk redukován na pouhý objekt sexuální touhy a nástroj k uspokojení.[16][17] Způsob prezentace žen v Showparku, připomínající katalog, je toho jasným příkladem.[4]
Otázka svobodné volby je další klíčovou a složitou součástí debaty. Feministické proudy se v pohledu na prostituci liší.[18] Zatímco někteří ji vnímají jako legitimní formu práce a zdůrazňují právo ženy nakládat se svým tělem, jiní argumentují, že se jedná o formu vykořisťování a násilí, ke které jsou ženy často donuceny ekonomickými a sociálními okolnostmi.[18] Realita je často někde uprostřed. Pro některé ženy může být prostituce pragmatickou volbou, jak si zajistit lepší život, pro jiné je to zoufalé východisko z tíživé situace.
Závěr: Komplexita byznysu s tělem
Návštěva Showparku a nahlédnutí do jeho fungování odhaluje, že realita byznysu s tělem je mnohem složitější než černobílé odsudky nebo naopak bezbřehá liberalizace. Je to systém, který v sobě snoubí prvky podnikání, individuální autonomie, ale i zjevné objektifikace a etických otazníků. Příběhy žen a jejich klientů jsou stejně rozmanité jako společnost sama. Dokud bude prostituce v České republice existovat v právním vakuu a obklopena společenským tabu, bude obtížné vést smysluplnou debatu o její regulaci, ochraně zúčastněných a minimalizaci negativních dopadů. Showpark tak zůstává nejen místem prodeje a nákupu sexu, ale i zrcadlem, které odráží neřešené otázky naší společnosti.
Použité zdroje
