Článek
Miluju jízdu vlakem. Hlavně teď, když mám děti. Jízda vlakem je pro ně zážitek. Když byly synovi skoro dva roky, objevili jsme u nás ve Slavětíně mlékomat. Navíc k němu byl i velký kravín a malého krávy naprosto fascinovaly. Mohl je krmit, hladit telátka atd. Vlakem jsme jezdili tam i zpátky. S kočárem to byla pohodička, protože tady u nás máme nízké vlaky a vyvýšená nástupiště.
Jen škoda, že to tak nemají i ostatní vlaková nádraží. Jak už jsem zmínila, minulý pátek jsme se synem a dvouměsíční dcerou v kočárku vyrazili vlakem do Kadaně za mojí mamkou. Klasika - v Lounech jsme nastoupili, v Mostě vystoupili a pak přišel ten okamžik dostat se z nástupiště číslo 1 na nástupiště číslo 3. S kočárem to je velmi těžce proveditelné. Ač je Most velké město, v mnoha ohledech moderní město, nádraží má jako za krále Klacka.
Zvenku to možná tak nevypadá, protože má novější samootevírací dveře. Dokonce jsem narazila na zprávu magazínu Deník, že loni byl zprovozněn výtah, který ale bohužel vede jen na první nástupiště. Nahradil eskalátor, který byl často poruchový. To je sice krásná zpráva, ale pro maminky s kočárky, které už jsou na prvním nástupišti a potřebují se dostat na jiné, dost na nic. To byl právě můj případ.
Přes koleje se prostě chodit nesmí, to dá rozum. Takže jsme se vydali ke schodišti vedoucímu do pochodu a začala jsem zadními kolečky kočáru hopsat ze schodů dolů. Těch schodů je tam asi patnáct nebo dvacet, ale dolů to vždycky nějak jde. Sice jsem se bála, že mi při každém dalším hopsnutí zůstane madlo v rukách, ale šlo to. Jedna studentka mi dokonce nabídla pomoc, to už mi ale zbývalo jen pár schodů. Požádala jsem ji teda, že jestli jde taky na třetí nástupiště, zda by mi pomohla tam. Souhlasila.
Takže jsme se včas dostali na třetí nástupiště, kde už čekal vlak do Kadaně. Už při prvním pohledu na vlak, kterým máme jet, jsem tiše zaúpěla. Rychlík z Děčína, to znamená vysoký vlak s úzkými dveřmi. S pomocí pana průvodčího jsme se ale dostali do prvního vagonu, který má vyhrazený prostor pro kočárky. Jenže tam jsem narazila na další překážku. Prostor byl celý obsazený studentkami jedoucími domů. „Prosím vás uvolněte místo pro paní s kočárkem,“ houknul pan průvodčí na slečny.
Čekala jsem, že se jich pár zvedne a půjdou si sednout do vedlejší místnosti, kam já s kočárkem nemůžu. To se však nestalo. Slečny se jen sesedly blíž k sobě. Pro mě, kočár se spící dcerkou a syna tedy zbyla dvě místa hned u dveří strojvůdce. Sedli jsme si, kočár jsem postavila před nás rovnoběžně se sedadly. Pak jsem si všimla cedule na dveřích strojvůdcovy kabiny - Neblokujte tento prostor. Dobře, zkusím ho co nejvíc nacpat na naše nohy.
Celou dobu naštěstí byl klid, strojvůdci se střídali až v Chomutově, kde všechny studentky vystoupily a já mohla kočár odsunout stranou. Pak už cesta do Kadaně probíhala normálně. Bylo i dost prostoru, abych mohla malou přebalit. Teď ale přeskočím na cestu zpátky, kterou jsem už absolvovala jen já a kočár. Na nádraží jsem dorazila asi 10 minut před odjezdem vlaku s tím, že si tam v automatu koupím aspoň horkou čokoládu, abych zahnala blížící se hlad. Přes svačinky pro syna jsem na tu svoji nějak pozapomněla. Jenže ouha! Otevírací doba odbavovací místnosti skončila před půl hodinou. A v dalších hodinách už lidé nemají nárok na kafe nebo čaj?
Jak se mi pak ulevilo, když ze zastávky Kadaň-předměstí přijel přízemní vlak RegioPanter. Sedíce v moderním vlaku jsem ještě v hlavě lamentovala, že „jedna cesta stojí skoro kilo, mohli by tu aspoň místo pár sedaček mít automat s občerstvením“. Smůla. Prvotní úleva ale po půl hodině, kdy jsme dorazili do Mostu, skončila. Teď už zase budu muset projít tím podchodem, navíc ve stresu, protože vlak nabral menší zpoždění a můj další spoj do Loun měl odjíždět za 3 minuty. Samozřejmě v 18 hodin se už nástupiště nehemžilo lidmi, takže tentokrát bylo hopsání po schodech dolů skutečně jen na mně, s tím spojené následné tahání kočáru pozpátku nahoru po těch asi patnácti schodech. Lahůdka. Modlila jsem se, abych vlak stihla, což jsem stihla a těšila se, až na zastávce Louny-střed vyjedu kočárkem z vlaku rovnou na peron.
Myslím, že do Kadaně příště asi pojedu přece jen autem, i když budu muset vykládat a nakládat kočár a všechny ostatní věci. Když se ale nad tím zamyslím, možná to s tím taháním kočáru po schodech vyjde nastejno. Ale stejně se už těším, až za pár let začne plánovaná rekonstrukce mosteckého nádraží, o čemž se zpráva na Deníku zmiňuje.
