Článek
Když má žena první dítě, je ze všeho tak vyjukaná, že zpočátku velkoryse přijímá rady ohledně jeho výchovy od svých rodičů, prarodičů nebo rodičů manžela či přítele. Postupně ale přijde na to, co miminko opravdu chce, jak často to chce, co ho uklidňuje a tak podobně. A když to, co pro něj dělá, funguje a miminko je spokojené, ty prvotní rady buď hodí za hlavu, nebo v opačném případě se jimi zkusí trochu řídit a dál se uvidí.
Když má žena druhé, třetí dítě, je si daleko jistější v kramflecích. Sice je to celé od začátku - péče o pupík, zadeček, vyrážky, kojení, říhání, držení hlavičky - ale přijde mi, že je to jako s jízdou na kole. Nezapomíná se to. Stejně tak ale opět přichází rady, dobře myšlené, v tomhle případě už ale trochu zbytečné, tím pádem nevyžádané. A co s nimi? Nejlepší je mít je u zadku.
Před pěti týdny jsem se stala dvojnásobnou mámou. Člověk by řekl, že když se jí stanete, a zároveň váš první potomek zanedlouho oslaví své čtvrté narozeniny ve zdraví a pohodě, tak starší generace bude věřit, že podruhé taky víte, co děláte. A přesto jsem si poslechla zřejmě dvě zásady toho, jak to dělat skutečně správně. „Hlavně ji neuč na dudlík a houpat.“
Tak k té první zásadě. Dudlík má pro děti funkci zklidňující a z fyziologického hlediska je mnohem lepší, než třeba cucání palce. Jak se dozvíte i zde, palec může deformovat patro a zuby v dětské pusince. Dudlík oproti tomu má několik typů tvarů, které jsou víceméně přizpůsobené tomu, jak se ústa vyvíjí. Existuje samozřejmě ještě bradavka a touto výhodou disponují hlavně kojící mámy. Můj syn ale i tak musel po uspávacím kojení dostat dudlík, protože jakmile mu vyklouzla z pusy, začal s sebou vrtět a být neklidný. A hlavně nechápu, když syn dudlík měl jen na spaní a asi jen do dvou let, kdy jsme z mléka přešli na čtení pohádek, proč by měl být problém, že dudlíkové období bude mít i moje dcera?
To samé platí i o houpání. Když svoje miminko držíte v náručí, stejně se tomu houpavému pohybu nevyhnete. Nebo alespoň u mě to tak bylo. Broukala jsem u toho nějakou melodii a když se malému nedařilo zabrat, tohle fungovalo. A stejně tak to dělám i u dcerky. A nebojím se toho, že bych si „na sebe šila bič“, jak jsem byla prvně odrazována.
Zkrátka: maminky, které se potýkáte s častými nevyžádanými radami, mám pro vás i já jednu nevyžádanou. Vyslechněte si je, odkývejte, ale pak si to udělejte po svém. A je jedno, jestli jste prvorodička nebo x-rodička. Každá jste pro své děťátko ta nejlepší máma a vy sama poznáte a hlavně rozhodnete o tom, jak se o miminko starat.
A já jdu dokrmit, odkrknout, přebalit a pohoupat a potulit tu naši princeznu.
