Článek
V dnešní době se v těhotenství kontroluje všechno. Moje babička tuhle větu ráda používá, protože v době jejího prvního těhotenství ultrazvuk nebyl, jen se u miminka poslouchalo srdíčko. Sice se o cukrovce vědělo, ale nic se s ní nedělalo, a děti se prostě rodily velké. A když to přeženu, tenkrát také žena porodila a šla skoro hned zase pracovat na pole.
Dnes ale existují tak úžasné ultrazvuky, které i v posledních dnech těhotenství dokážou zblízka zabrat obličej miminka. Na cukrovku, pravda, žádné speciální kouzlo zdravotnictví nemá, zato ale může mamince i miminku ulevit. Buďto prostou dietou anebo léky. Ve vyšším stádiu ale může cukrovka vést i k císařskému řezu. Někdy se k němu však ženy uchylují zbytečně, jak se píše v tomto článku z roku 2015. A to jistě platí i dnes.
Já jsem měla těhotenskou cukrovku během obou svých těhotenství. Při tom prvním jsem jen držela dietu a bylo mi řečeno, že malý bude větší. Nakonec měl 3,81 kg a 51 cm, ale narodil se až ve 40. týdnu. Původně jsem měla mít porod vyvolaný, rozjel se ale sám v noci před plánovanou vyvolávačkou. Pro první porod jsem si vybrala porodnici v Rakovníku. Toužila jsem o porodu do vody, jenže příroda tomu chtěla jinak a malý přišel na svět díky akutnímu císařskému řezu. Tomu už přes den předcházel epidural, protože jsem se potřebovala vyspat. Jakmile pak během snahy porodit přirozeně, kdy jsem vystřídala několik poloh a pořád se nic nedělo, doktorka pronesla: „No, jestli to nepůjde ještě za pár minut, tak jdeme na císaře“, okamžitě jsem vypálila, že už prostě dál netlačím.
Tím pádem jsem dostala další epidural, kdy jsem měla živou jen pravou ruku a hlavu. Operace dopadla dobře, malý byl v pořádku a moje cukrovka vymizela. Tenhle císařský řez byla v mých devětadvaceti letech první operace vůbec. Byl to takový fofr, že najednou jsem spala a najednou bylo druhý den ráno. Odpoledne mě už sestry začaly instruovat, jak se po operaci zvedat z postele a zkoušela jsem pomalu chodit. Musím říct, že ta polohovací postel mi hodně pomáhala. Nicméně, všechno probíhalo normálně. Každé ráno vizita, léky, odběry a tak podobně. Jedna z nich byla teda dost nepříjemná. To přišel doktor, osahal mi břicho a pronesl něco jako, že ho mám nějaký tvrdý, že tam asi bude nějaká krevní sraženina, která se zatím nevyloučila. V tu chvíli mi zmáčkl břicho a, omlouvám se, jestli právě jíte, já měla pocit, že ze mě vytlačil střeva. Byl to teda pěkně hnusný pocit. Ale zřejmě to bylo třeba, protože pak jsem se cítila líp.
O tři a půl roku později jsem opět byla na vrcholu těhotenství a opět s cukrovkou. Jenže v tomhle případě jsem už užívala léky na snížení cukru. Hodnoty během měření byly normální, a tak jsem byla ráda. Rakovník pro mě byla zase jasná volba. Už jsem tam rodila, znám to prostředí, doktoři i sestry byli fajn a i teď jsem toužila po nějakém příjemnějším porodu. Když ne ve vaně, tak aspoň pod sprchou. Navíc jsem věděla, že čekám holčičku, nepřibírala jsem tolik jako při prvním těhotenství, celkově jsem se cítila menší, pružnější. Doufala jsem teda, že by ta holka mohla být menší, tím pádem snáze přirozeného porodu schopná. Jenže to jsem se spletla.
Když jsem dorazila na registraci do Rakovníka, při kontrole mi doktorka řekla, že to vypadá, že malá má už teď (tzn. asi ve 37. týdnu) 3,5 kila. A kde, prosím vás?! Pak zase byla v šoku doktorka, když zjistila, že beru dvě 1000 miligramové tabletky na večer. Prohlásila, že to už bohužel patřím do rizikové skupiny těhotenské cukrovky a v tom případě mě oni nemůžou přijmout k porodu. Že si musím najít jinou porodnici, která je uzpůsobena k tomu, aby mohla miminko sledovat, kdyby byl kvůli tomu cukru nějaký problém. V tu chvíli se mi můj porodní plán rozsypal jako domeček z karet. Vůbec mě nikdy nenapadlo, že by nějaká větší nemocnice nebyla vybavena vším, co je třeba. Doktorka mi navrhla rodit v Praze (jasně, tam určitě z Loun dojedu úplně v pohodě, když to na mě přijde), v Kladně nebo Hořovicích. Anebo ještě v Mostě.
Mostecká nemocnice, jako místo narození mého druhého dítěte, mě opět ani nenapadla. Nikdy jsem tam nebyla, neznala jsem nikoho, kdo by tam rodil a tak nějak jsem měla pocit, že bude vypadat trochu jako nemocnice v Chomutově. Děsně. Zaostale. Po přečtení několika recenzí od maminek jsem ale pochopila svůj mylný úsudek. Ihned jsem do porodnice zavolala, oni mě objednali a ještě 31. prosince 2024 jsme jeli na kontrolu, kde jsme si vyslechli následující kroky.
Vzhledem k mému vyššímu stupni cukrovky a rovněž vyšší váze miminka (opravdu měla zhruba těch 3,5 kila) nebylo třeba na nic čekat. Doktorka mě hned za týden objednala na hospitalizaci s tím, že další den dopoledne by se provedl plánovaný císařský řez. Popravdě jsem s tím tak nějak počítala. Sice jsem nechápala jak to, že já jako mimino vážila 2,5 kila a sama mám rodit takový velký děti!, ale uvědomovala jsem si, že za to může právě ta cukrovka. Kdybych měla čekat do termínu, který byl o necelé dva týdny později, ani mě, ani malé by to neprospělo. Jen by rostla a takový porod už tu jednou byl.
Plánovaný císařský řez je jednoznačně lepší, než ten akutní. Vybrala jsem si regionální anestezii, tedy částečnou. Personál gynekologicko-porodnického oddělení byl naprosto skvělý včetně saniťáka, který mě s postelí vezl na sál. Byl to on, kdo může za to, že můj přítel má v mobilu fotku, kdy ležím na posteli a na hlavě mám tu příšernou modrou síťku. Ta mi naštěstí během příprav operace sjela z hlavy. Na druhou stranu to ale byl on, kdo mi dělal oporu, když jsem do zad dostávala injekci na umrtvení. S mojí hlavou zapřenou o jeho hruď mě jen žádal, abych nemlátila pěstmi. Všichni byli velmi pozitivní, doktorky a sestry si se mnou povídaly, jako kdybychom seděly v kavárně a vůbec mi právě nebylo rozřezáváno břicho. Nejvíc bylo to, když mě anestezioložka upozornila, že mi přijde strašně vtipný, až mi budou zvedat nohy, aby mě omyli. Měla pravdu. Nohy jsem měla sice ve vzduchu, ale měla jsem pocit, že pořád leží na podložce.
Možná si říkáte, proč mi oporou nebyl přítel. Bohužel tento operační sál nebyl právě velký, a při počtu personálu by se jim tam spíš pletl. A možná by i viděl víc, než by bylo třeba. Jeho čas teprve nadešel, když malou dostal na bonding, který prý probíhal asi hodinu. Za to jsem byla velmi ráda.
Celkově mi teď přišlo, že přístup, způsob operace, následná péče a vůbec všechno bylo v té mostecké nemocnici o krapítek lepší než v Rakovníku. Nejdřív jsem tomu nevěřila, ale opravdu v Mostě byly věci, které by mě přiměly si tuhle porodnici vybrat znovu. A nemyslím jen pro císařský řez. Máme skvělé fotky od doktorky přímo z porodního sálu, nadstandardní pokoj za 400 Kč za noc, redon, který jsem sice s sebou nosila jako kabelku a připadala si jak Frankenstein a při jeho vytahování jsem opět měla pocit, že mi sestra vytáhla kus střev, ale nemusela jsem znovu podstoupit mačkání břicha.
Co je ale nejdůležitější. Z obou císařských řezů přišly na svět moje dvě dětičky zdravé. A co se týče mého zotavení - možná si to nepamatuju už tak jasně, ale myslím si, že po operaci v Mostě bylo rychlejší. Dnes (17. ledna) je to necelý týden, co jsem s malou doma a dokážu bez větších problémů vstát i z lehu, ohnu se ke špičkám u nohou a ani rychlejší chůze mi nedělá potíže. Po operaci v Rakovníku jsem spodní část břicha měla necitlivou ještě za dva roky. Tak uvidím, jaké to bude teď.
Zdroje:
https://www.diavize.cz/tehotenska-cukrovka/
