Článek
Pokaždé mě k tomu přiměje nějaká událost ze společnosti. Nejnověji to byl případ šikany ze školy v Hodoníně, o které psal web Novinky. Nedokážu vůbec pochopit, jak můžou být dvanáctileté děti zlé. Ve většině případů se jedná o dopad výchovy ze strany rodičů, nebo možná lepší slovo by bylo nevýchovy. Nejhorší je, že někteří rodiče se můžou snažit jak chtějí, aby z jejich dětí nevyrostli spratci, ale v určitém věku se to stejně může zlomit.
Jsem neskutečně ráda, že jsem se mámou stala až téměř ve třiceti. Už podle článku z roku 2010 se to tehdy považovalo za ideální. Myslím, že třicátníci mají na tu spratkovitost jiný, dospělejší, pohled. Už mají něco za sebou, nastřádali spoustu zkušeností ze svého okolí a vidí dost věcí jinak, než člověk, kterému je třeba mezi dvaceti a pětadvaceti. Stát se mámou v tomhle věku, tak nevím, jak bych se k výchově stavěla. I když v té době se ještě tolik neprosazovala tak zvaná volná výchova, aneb dítě je chudák, co neví, co dělá a proto ho budu neustále omlouvat a běda, jestli na něj zvýším hlas.
Co tak pozoruji u maminek ve svém okolí, které se rovněž pohybují ve věku třicet plus, musím říct, že spousta z nich se staví k výchově svých dětí, tedy vrstevníků mého čtyřleťáka, stejně jako já. Zkrátka, žádný extrém. Svoje dítě podporovat, milovat i jeho chyby, ale také nastavit hranice s tím, že je v pořádku občas zvýšit hlas. Myslím, že je to také dáno výchovou našich rodičů, kterým je dnes zhruba mezi 55 a 60 lety. Vzpomínám třeba na to, že když už mi bylo asi 15, musela jsem s o dva roky mladší ségrou chodit v zimě domů v době, kdy se rozsvěcovaly pouliční lampy. To bylo kolem 17. hodiny. Pro naše kamarády z party, kteří mohli venku zůstat déle, to bylo nepochopitelné, i nám to samozřejmě vadilo, ale měly jsme z našich rodičů respekt a neodvážily jsme se přijít později. Zase to ale neberte, že jsme pak hned mezi dveřmi dostaly jednu přes tvář, ale on jen stačil pohled našeho táty. Výmluva, že jsme zapomněly na čas mnohdy nefungovala.
Kolik může být rodičům těch dnešních puberťáků, těch, kteří se neumí chovat slušně, nemají žádný respekt k autoritám a tak podobně? Mezi čtyřiceti, padesáti? Zas o tolik moc mladší, než jsou rodiče nás třicet plus, nejsou. A přesto se někteří z nich dokážou také chovat jako spratci, když jde o řešení problémů jejich dětí.
Těší mě, že jsem ve svém okolí narazila na maminky, které jsou stejně nastavené jako já. A ještě víc mě potěšilo, že se naše generace rozroste o další maminku třicátnici, která je mou kamarádkou z rodného města, povahy vtipné, veselé, ale i rázné. Proto doufám, že z našich dětí vyrostou lepší osobnosti. Děti, které se budou mít rády, budou si pomáhat, puberťáci, kteří se budou bavit, mít zájmy, kamarády a ne si ubližovat, šikanovat jiné a smát se cizímu neštěstí.
Zdroje: Novinky, iDnes
