Článek
Neví, nebo to zapomněli, nebo je to rodiče neučili. Zjistila jsem, že největší problém s tím mají starší lidé, staří lidé a pak občas také dospívající. Nedávno se mi dokonce stalo, že šla proti mně starší paní s malým psem, já byla sobecky rozhodnutá, že prostě neuhnu, a ona mě raději obešla po trávě po mé pravé ruce. Ještě že na ní něco nevyšlápla, možná by mi to vyčetla.
Jiný den zase jsem tlačila kočárek a můj téměř čtyřletý syn jel přede mnou na odrážedle. I jeho se snažím naučit, že se chodí i na odrážedle jezdí po chodníku po pravé straně. Proti nám se najednou objevil nějaký student. S dobrým úmyslem a úsměvem se zastavil, abychom mohli oba bezpečně projet, jenže stál na té naší pravé straně. Moje poznámka: „Chodí se vpravo,“ ale zůstala viset ve vzduchu, protože student měl na uších sluchátka.
Když už narazím na nějakého levochodce, ve většině případů mě s kočárkem ustoupí stranou. A to nemám žádné beranidlo. V poslední chvíli jim ale zřejmě dojde, že jdou po špatné straně. Naštěstí se mi ještě nikdy nestalo, že by některý z levochodců měl nějaké ústní připomínky. Myslet si můžou, co chtějí.
I mě ale napadla jedna věc, spíš otázka. Kde se vlastně vzalo pravidlo chůze po pravé straně? Trochu jsem pátrala po internetu a narazila na text ohledně zavedení pravostranného provozu v Československu. Naše země se v dodatku Pařížské úmluvy v roce 1926 zavázala k zavedení jízdy vpravo. K tomu došlo 26. března 1939 od 3. hodiny ranní v obvodu Velké Prahy. Součástí je však také věta: „Chodci se musí pohybovati v pravé části chodníku ve směru chůze a vpravo se vyhýbati.“ Na jinou větu s podobným zněním jsem narazila na webu Policie České republiky. Ta říká, že chodec může chodit po chodníku, a to po jeho pravé straně.
Tak vidíte, že je to ofiko! Doufám, že jste si tedy připomněli toto staré a jednoduché pravidlo a v budoucnosti už budu potkávat pouze pravochodce.
Zdroje: Wikipedie, Policie ČR
