Článek
Nevěděla jsem, které děti ze sousedství ho tam nechaly, a tak jsem udělala jedinou věc, která mi v tu chvíli přišla správná. Vzala jsem obálku, vložila do ní jistý obnos a na místní skupinu Sousedi z Kopečku jsem napsala krátký vzkaz: „Děti, které nechaly v kapličce dopis pro Ježíška, tam mají odpověď.“
Netrvalo dlouho a u branky zazvonila maminka s dětmi. Byla úplně mimo, zaskočená tím, že cizí člověk dal dětem peníze do obálky, a pořád dokola jen opakovala, že to přece nemůžou přijmout.
Podívala jsem se na ni s naprosto kamennou tváří a povídám:
„Já o ničem nevím. Jenom vím, že tu před chvílí byl Ježíšek.“
Maminka polkla slzy, poděkovala a odešli. A já jsem na to pomalu zapomněla.
Jenže přišel další rok a další Vánoce. Šla jsem se podívat ke kapličce — a uvnitř ležela obálka. Když jsem ji otevřela, vykouklo na mě vánoční přání s červenou kometou a uvnitř stálo úhledným písmem napsáno:
„Milý Ježíšku, minulý rok jsi rozdával radost dvěma malým dětem, letos chceme udělat radost my tobě. Ať ti s každým zvoněním přichází radost a štěstí tam, kde ho bude potřeba. Anička, Tomáš, Lucinka a Jakub.“
A vedle dopisu visel překrásný zlatý zvoneček se stromečkem na špičce.
Od té doby visí venku u domu. A pokaždé, když se v noci zvedne vítr — přesně jako dneska v listopadu, kdy venku burácí vichr a dům spí — ten zvoneček se rozhoupe a tiše cinká do tmy. A já vím, že některé věci v životě člověk nedělá nadarmo. Stačí jen na chvíli dělat pošťáka Ježíškovi, a on se ti pak ozývá pokaždé, když zafouká vítr.
