Článek
Dnes časně ráno opustila pozemský svět jedna z nejlaskavějších dušiček, která nám velmi pomáhala, když vážně onemocněla naše nejmladší dcera. Manželova maminka byla vždy ochotna naši Adélku pohlídat, jakkoliv náročné pečování o dítě s těžkým mentálním handicapem bylo. Jedině ona mi ji vždy vracela se slovy „to je ta nejhodnější holčička na světě, zase mi ji přiveď.“. Nedokážu popsat, jak moc to hřálo u srdce.
V posledních letech už měla Adélčina babička mnoho vlastních zdravotních potíží a pomáhat už nám nemohla. A v posledních měsících se situace obrátila a naši pomoc potřebovala babička.
Manžel své mamince pomáhal celé roky. Je to určitě jedna z vlastností, kterou na něm oceňuji. Což se hodí si připomenout, zvlášť když s přibývajícími společnými roky člověk nachází na druhém snáz nedostatky. Poslední měsíce už bylo potřeba pomáhat jeho mamince každý den, později několikrát během dne, až bylo potřeba být s ní nepřetržitě. To už jsme se střídali spolu.
Je bolestivé sledovat, jak váš blízký člověk přestává zvládat základní věci. Osobní hygienu. Pohyb. Přijímání potravy.
A ač byla v mnoha věcech zmatená, stále vnímala. Vyprávěla jsem jí, že nejvíc vzpomínám, jak hlídávala naši starší dceru a plnila každé její přání. Jak jsem jednou v horkém letním dni přišla a ony měly rukavice a čepice, protože Šárka si přála hrát si na zimu. Babička se při té vzpomínce usmála a řekla mi „To bylo bezvadný. To byl bezvadnej život.“
Byla docela skromný a uzavřený člověk. Velice si přála zemřít doma. Nemocnice pro ni byla noční můrou.
Chtěli jsme jí její přání splnit. Bohužel se natolik stupňovaly její bolesti vystřelující z oblasti zad, že bylo jasné, že to bez pomoci nedokážeme. Snažili jsme se proto domluvit paliativní pomoc s mobilním hospicem Diecézní charity Rajhrad.
Jenže babička nechtěla k doktorům, odmítala hospitalizaci. Neměla diagnózu. Že se blíží závěr života nám nikdo nevěřil.
I hospic žádost zamítl. Není paliativní. Není onkologický pacient.
Silné bolesti změnily laskavou bytost k nepoznání. Slovník nejhrubšího kalibru mířila hlavně proti Bohu. Prosila Boha, ať ji netýrá, ať ji zabije. Proklínala ho „Bůh je hajzl. Bůh neexistuje“. Nadávky padaly i na naše hlavy, kdykoliv bylo potřeba s ní hýbat. Trpěla nesnesitelně a my trpěli bezmocností. Jakmile jsme ale zmínili nemocnici, zakřičela rozhodné NE.
Bolesti vygradovaly, nepomáhaly ani čípky od bolesti ani fentanylové náplasti, které předepsal praktický lékař. V naprosto zoufalém stavu ji první únorové, mrazivé ráno převážela záchranná služba do nemocnice v Ivančicích.
Doufali jsme, že se nám tak alespoň podaří mít podklady pro to, aby byla schválená paliativní pomoc hospice. Kvůli bolestem už jsme neuvažovali o domácí péči, ale chtěli jsme využít kamenný hospic v Rajhradě nebo v Brně.
K našemu překvapení nám lékaři sdělili, že babička má infekci močových cest, dostala antibiotika a aby uvolnila lůžko, že bude po pár dnech převezena na doléčení do LDN. Žádost o hospic že zkusí vypsat, ale že se nejeví jako paliativní pacient. Není onkologická.
Znělo to jak zaklínadlo. Až se její syn otevřeně zeptal, jestli to vědí jistě, že není onkologický pacient, zda jí provedli nějaké větší vyšetření.
Tak tedy naplánovali vyšetření. Ještě ve čtvrtek, pátý den hospitalizace, nám bylo řečeno, že maminka není pacient pro terminální péči. V pátek, kdy byly výsledky vyšetření, už nám byla sdělena drsná zpráva. Rakovina, metastáze, posledních pár dní života. Neposadilo nás to na židli. Jen někdo konečně vyslovil, co celou jsme celou dobu tušili.
Jenže byl pátek odpoledne, kdy se do hospiců dostala žádanka s tím správným zaklínadlem – „onkologická pacienta v terminálním stádiu“. Ani naše telefonáty, ani prosebné maily, že je to urgentní záležitost, nepomohly.
Postupy, kapacita … během týdne snad…
Dveře k pomoci se nám neotevřely.
V úterý časně ráno zemřela. Přesně tak, jak si ze srdce nepřála. Bez rodiny. S cizím člověkem v pokoji. V nemocnici.
A přes krutost a trpkost posledních dní, bych si chtěla zachovat jako jednu z posledních vzpomínek její „Haňulko, mám Tě moc ráda.“
Já Tebe taky, babi.
