Článek
Když se řekne vězení, většina lidí si představí mříže, cely a dozorce. Ta největší krutost a ponížení však na rodiny odsouzených často nečeká v celách, ale hned za přepážkami administrativních kanceláří. Zde, v bezpečí svých stolů a složek, sedí úředníci a sociální pracovnice, kteří si z kontaktu s nešťastnými blízkými udělali arénu pro léčení vlastních komplexů. Pro matky, partnery a děti vězňů je každé jednání s nimi jako průchod očistcem, kde místo profesionality narážejí na aroganci, zneužívání pravomocí a čistou lidskou zlobu.
Vstoupit do budovy věznice jako rodinný příslušník znamená odložit veškerou lidskou důstojnost. Státní aparát s námi automaticky jedná z pozice absolutní moci. Nejhorší však je, že lidé, kteří by z podstaty své funkce měli projevovat alespoň základní míru empatie – zejména sociální pracovnice –, se chovají jako soudci i katové v jedné osobě. Zneužívají toho, že rodina je v naprosto zranitelné pozici, nemá se jak bránit a pro kousek informovanosti nebo povolení návštěvy udělá cokoliv.
Místo standardního úředního postupu se tak rodiny setkávají s pasivní agresivitou a vědomým házením klacků pod nohy. Administrativní aparát věznic si plete spravedlnost s šikanou nevinných. Jako by si tito lidé za přepážkou léčili své vlastní frustrace tím, že dávají zoufalým manželkám nebo plačícím matkám pocítit, kdo je tady pánem. Každé zvednutí hlasu, záměrné protahování papírování nebo odmítnutí odpovědi na banální otázku ohledně balíku působí jako malá, tichá osobní pomsta za hříchy, které spáchal někdo úplně jiný.
Vrcholem této systémové šikany je překračování všech profesních i etických hranic při osobních jednáních. Sociální pracovnice, místo aby pomáhaly udržet rodinu pohromadě pro úspěšný návrat odsouzeného do společnosti, zneužívají svou pozici k ponižování. Běžnou praxí se stává arogantní dotazování na čistě soukromé a intimní věci, které s výkonem trestu odsouzeného nijak nesouvisí.
Rodinní příslušníci jsou nuceni odpovídat na otázky typu: „Z čeho teď žijete? Našla jste si někoho jiného? Jak zvládáte sex?“ Pokud se člověk ohradí, že jde o jeho soukromí, narazí na okamžitou zeď. Následuje skrytá i otevřená hrozba zneužití pravomoci – náhlé problémy s povolením návštěvy, zamítnutí telefonátu nebo schválnosti při schvalování balíků. Rodina je tak držena v šachu strachem, že když se nepodvolí tomuto voyeurismu úředníků, odnese to jejich blízký za mřížemi.
Osobní pomsta za cizí hříchy
Administrativní aparát věznic si plete spravedlnost s šikanou nevinných lidí zvenčí, kteří žádný zákon neporušili. Jako by si tito lidé za přepážkou léčili své vlastní osobní frustrace tím, že dávají zoufalým manželkám nebo plačícím matkám pocítit, kdo je tady pánem. Každé zvednutí hlasu, záměrné protahování papírování, arogantní tón nebo odmítnutí odpovědi na banální otázku působí jako malá, tichá osobní pomsta za hříchy, které spáchal někdo úplně jiný.
Tento rigidní a neúctivý přístup navíc často probíhá před očima dětí, které na návštěvy přicházejí. Vidí svou matku či babičku poníženou, vystrašenou a zahnanou do kouta úřednicí s razítkem. Místo aby stát podporoval zdravý kontakt, který vězně motivuje k nápravě, systematicky tyto vazby likviduje. Data kriminologů přitom jasně ukazují: pevné rodinné zázemí je nejsilnější prevencí recidivy.
Trestat pachatele, netyranizovat rodinu
Tato kritika není voláním po zlehčování trestných činů. Pachatelé mají pykat za to, co provedli. Trest má být izolací odsouzeného od společnosti, nikoli psychickým terorem a ponižováním jeho rodiny.
Pokud má vězeňský systém skutečně plnit nápravnou funkci, musí se radikálně změnit přístup k lidem zvenčí. Vězeňské sociální pracovnice a úředníci musí začít vnímat rodinu jako partnera, ne jako komplice a trenažér pro své komplexy. Žádáme jediné – obyčejnou lidskou slušnost, respekt k našemu soukromí a vědomí, že my jsme ti, kteří nic nespáchali. Dokud se toto nezmění, budeme dál platit systém, který místo nápravy produkuje jen další trauma a zlomené osudy.
Absurdní zlovůle: Hotel není „dostatečně rodinný“
Vrcholem této systémové šikany je subjektivní rozhodování a zneužívání pravomocí, které hraničí s psychickým terorem. Představte si situaci: odsouzený dlouhodobě plní veškeré povinnosti, seká latinu, chová se vzorně a věznice schválí třídenní přerušení trestu (vycházku) za účelem stmelení rodinných vztahů. Rodina investuje nemalé peníze, energii a naději do toho, aby pro tátu, mámu a děti zařídila zázemí. Splníte do puntíku všechny byrokratické podmínky.
Jenže pak přijde finální slovo sociální pracovnice. Ta se rozhodne celou akci škrtem pera zrušit s naprosto absurdním odůvodněním: pobyt na hotelu se jí nezdá „dostatečně rodinný“.
Kde bere úřednice za stolem mandát k tomu, aby definovala, co je a co není dostatečně rodinné prostředí pro lidi, jejichž život vůbec nezná? Z jaké pozice morální nadřazenosti rozhoduje o tom, že hotelový pokoj je horší než chladná návštěvní místnost ve věznici? Toto není výkon spravedlnosti. To je čistá zlomyslnost, zneužití mikromoci a ukázka toho, jak snadno lze zničit psychiku lidí zvenčí jen proto, že se to paní s razítkem zrovna „nezdá“.
Trestat pachatele, netyranizovat rodinu
Tato kritika není voláním po zlehčování trestných činů. Pachatelé mají pykat za to, co provedli. Trest má být izolací odsouzeného od společnosti, nikoli psychickým terorem a ponižováním jeho rodiny.
Pokud má vězeňský systém skutečně plnit nápravnou funkci, musí se radikálně změnit přístup k lidem zvenčí. Vězeňské sociální pracovnice a úředníci musí začít vnímat rodinu jako partnera, ne jako komplice a trenažér pro své komplexy. Žádáme jediné – obyčejnou lidskou slušnost, respekt k našemu soukromí a vědomí, že my jsme ti, kteří nic nespáchali. Dokud se toto nezmění, budeme dál platit systém, který místo nápravy produkuje jen další trauma a zlomené osudy.
