Článek
Ne, nepracuji pro stát.
Nejsem zaměstnanec vlády, ministerstva ani politické třídy.
Nechodím do práce proto, abych živil byrokratický aparát, který sám sebe nafukuje, chrání a omlouvá.
A přesto mi stát každý měsíc bere přibližně polovinu hodnoty mé práce.
Automaticky. Povinně. Bez možnosti volby.
To není civilizační smlouva.
To je ekonomické násilí maskované jako solidarita.
Velká lež, na které stojí moderní stát
„Daně jsou cena za civilizaci.“
Zní to moudře, ale je to záměrně vágní, aby se nikdo neptal na detaily.
Konkrétně:
- Jaká civilizace stojí na tom, že pracující člověk nemá kontrolu nad polovinou své práce?
- Jaká solidarita je vynucená hrozbou trestu?
- Jaký morální nárok má stát na peníze, které nevydělal?
Skrytá realita zdravotnictví a bezpečnosti
Jakmile kritizujete daně, slyšíte okamžitě:
„A co zdravotnictví? A co hasiči? A co policie?“
To je emoční vydírání, ne argument.
Skutečný problém není na frontové linii služeb, ale hluboko v zázemí moci.
Stát se nerozšiřuje, protože musí. Ale protože může
Každý stát má jednu vrozenou vlastnost: má tendenci růst
- nové odbory
- nové agendy
- nové úřady
- nové „nezbytné“ pozice
Nikdy neuslyšíte:
„Tohle ministerstvo už není potřeba, zrušíme ho.“
Uslyšíte:
„Situace se změnila, potřebujeme víc lidí.“
Zaměstnanec jako ideální oběť
Zaměstnanec je sen každého státu:
- nemůže optimalizovat
- nemůže utéct
- nemůže vyjednávat
- daň je mu stržena dřív, než peníze vůbec uvidí
Tohle není náhoda.
To je strategická volba systému.
Skryté daně a inflace
Oficiální propaganda mluví o „15% dani z příjmu“.
Skutečnost:
- odvody zaměstnavatele jsou tvé peníze
- DPH je daň z každého nadechnutí
- spotřební daně jsou trest za existenci
- inflace je nepřiznaná konfiskace úspor
Výsledek?
Z každé koruny, kterou vytvoříš, ti zůstane sotva polovina hodnoty.
Dotace a oligarchie
Dotace nejsou pomoc.
Dotace jsou mechanismus kontroly:
- berou peníze produktivním
- dávají je politicky vybraným
- deformují trh a ničí konkurenci
Velké firmy mají daňové poradce a lobbisty.
Zaměstnanec má pouze výplatní pásku a povinnost mlčet.
Politické trafiky
Rady, fondy, agentury a komise často obsazované:
- bývalými politiky
- loajálními spojenci
- stranickými nominanty
Tyto pozice mají stabilní příjem, ale žádnou odpovědnost.
Morální převrácení reality
Skutečný paradox dneška:
- pracující je vykreslen jako problém
- neefektivní aparát jako řešení
Kdo zpochybní objem státu, je hned označen za „sobce“ nebo „extrémistu“.
To není argumentace.
To je emocionální manipulace.
Konkrétní řešení: Menší a efektivní stát
1. Zrušení daně z příjmu zaměstnanců
- každý člověk dostane 100 % své práce
- stát financuje své aktivity z transparentních a spravedlivých zdrojů (DPH na luxus, ekologické daně, majetkové daně)
2. Audit a škrtání aparátu
- vyhodnotit efektivitu ministerstev, úřadů a agentur
- zrušit duplicity a zbytečné pozice
- ušetřit 150–250 miliard ročně
3. Omezení a transparentnost dotací
- jasný cíl, měřitelné výsledky, veřejné hodnocení
- zrušit dotace bez přínosu nebo podporující oligarchy
4. Regulace jako ochrana, ne bariéra
- odstraňovat regulace, které omezují malé podnikatele a neřeší reálný problém
5. Konec politických trafik
- jasná odpovědnost, omezené mandáty, KPI, kontrola veřejnosti
6. Transparentní inflace
- stát musí informovat a kompenzovat dopad na mzdy a úspory
Výzva k debatě
Přestaňme mlčet.
Otázky, které musí padnout:
- Kolik stát skutečně potřebuje?
- Proč zaměstnanec platí nejvíc?
- Proč dotace a regulační aparát rostou rychleji než ekonomika?
- Proč je každý pokus o zefektivnění okamžitě démonizován?
Odpovědi musí být veřejné, kontrolovatelné a konkrétní.
Závěr: Už nemlčet
Nechci anarchii.
Nechci chaos.
Nechci rozpad společnosti.
Chci stát, který:
- si zaslouží každou korunu
- je partnerem, nikoli parazitem
- kde práce znamená odměnu, ne daňový trest
Pokud mlčíme dál, pracujeme jen na to, aby stát rostl a my chudli.
A to je neakceptovatelné.
