Článek
Můj muž byl vždycky samý úsměv. Každé ráno jsem ho proklínala, když mi předčítal nové ranní vtipy. Často mě přiváděl do krajnosti, když se něčemu smál a jeho smích zněl v celém našem domě. Náš svět se ale ze vteřiny na vteřinu změnil. V posledních dnech se snaží s úsměvem vyslovit moje jméno. Snaží se říct „Hedvi“. Není tomu skoro rozumět. Je to spíš zvuk. Náznak. Velká snaha dostat ze sebe něco, co tam někde uvnitř rozhodně je. Neviděla jsem ten úsměv několik měsíců, a takyneslyšela žádný vtip ani svoje jméno už skoro rok. A proto jsem tak napnutá, že vnímám i sebemenší snahu. Všímá si toho i paní logopedka, která před pár dny řekla, že to začíná vypadat jako pokusy o řeč. Na takové slovo čeká člověk úplně jinak, než když učíte malé děti opakovat „ba-ba“.
Honza je můj manžel, je mu 43 let a dřív mluvil plynule v několika jazycích. Dnes nám doma vyrůstá pět dětí, znám přesně čekání na prvnídětská slovíčka. Tohle očekávání je jiné. Teď čekám na ta Honzova.
V prosinci před 9 měsíci prodělal těžkou mozkovou mrtvici. Nekouřil, nepil alkohol, a přesto udeřila s nevídanou silou. Ty měsíce jsem neřešila, jestli bude mluvit. Řešila jsem, jestli přežije. Čas, který by člověk nejraději vymazal. Týdny, které si nechcete pamatovat. Mrtvice zasáhla oblasti mozku, kde poškození ovlivňuje vědomí, pohyb, řeč, polykání a spoustu dalších věcí, které jsem do té doby vnímala jako samozřejmost. Nikdy jsem neměla důvod se zamyslet, co všechno mozek dělá a zařizuje. Šance na přežití byla 5 %. Umělý spánek, ARO, neurologie, sondy, infekce, další komplikace, další nemocnice. Dny, kdy jsme se radovali z otevření očí, mrknutí, stisku ruky a zase se propadali.
Často slýchám, že s rehabilitací začal pozdě. Ano, začal. Nemohl totiž začít dřív. Jeho tělo zpracovávalo jednu komplikaci za druhou. Intenzivní rehabilitace nebyla něco, co bychom odmítli nebo odkládali. Prostě nebyl připravený.
A teď je. Třetí měsíc se dějí milimetry a malé návraty. Někdy se přistihnu, že sleduji jiné pacienty. Přišli později a postupují rychleji. Sedí. Chodí. Mluví. A mě to bolí. Pak ale přijdu za Honzou a on mi tím úsměvem připomene, že jediným spravedlivým srovnáním je Honza před měsícem. Před třemi měsíci. Před půl rokem. A ten dnešní proti němu vyhrává.
Před pár týdny jsme chtěli kamarádce natočit video, jak pokrčí levou nohu, hýbe a mává chodidly. Nahrávka se nepovedla a on to s pobaveným kroucením hlavy celé udělal znovu. Když za ním přijdou děti, rozzáří se. A ten úsměv je víc než milion slov. Je to táta.
Honza zatím nemluví. Komunikuje kýváním a kroucením hlavy, výrazem. Najednou zjišťuji, kolik věcí se dá vyjádřit beze slov. Kolik rozhovorů už jsme takto vedli. Nikdo neví, jestli někdy bude mluvit. Jestli bude chodit. Před devíti měsíci jsem se naučila nedělat velké předpovědi, ale také jsem se naučila nedělat velké tečky za příběhy. Pořád je to můj Honza. Pořád má svůj humor. Když nadávám dceři, že nebude jezdit na motorce a řeknu: „Honzo, řekni ji něco!“. A on se s úsměvem jako zamračí, otočí na dceru hlavu a důrazně s ní zakroutí. V těch chvílích mu nechybí z mého muže vůbec nic. Nemoc mu vzala neuvěřitelně moc. Ale nevzala Honzu. Jeho reakce, tvrdohlavost, lásku.
A vrátila nám jeho úsměv. Někdy je těžké dostat ho „ven“. Ale poslední týdny zase vidí tým lékařů i my všichni posuny. Mírně se uvolňuje spasticita, lépe otevírá pusu, přidávají se nové pohyby rukou a logopedka také vidí pokrok.
Náš život se měří jinak než dřív. Ne po týdnech, ani po měsících. Ale po jednom pohybu ruky, po jednom otočení hlavy, jednom zvuku. Aby mohl jít dál, máme pro Honzu veřejnou sbírku https://donio.cz/aby-mohl-byt-tata-se-svou-rodinou. Potřebujeme financovat další rehabilitace, pomůcky, úpravy domova, aby se mohl vrátit domů. Aby znovu mohl být tátou a manželem. Ne, jen pacientem.
Dokud se Honza snaží, nemůžu být tou, která řekne, že to vzdává. Pokud nám chcete na té cestě pomoci, budeme moc vděční. A pokud přispět nemůžete, možná můžete pomoci tím, že náš příběh a úsměv pošlete dál.
Úsměv už přišel. A když přijde úsměv, přichází vždycky naděje.
https://donio.cz/aby-mohl-byt-tata-se-svou-rodinou
