Článek
Vánoce se po padesátce mění.
Ne způsobem, který by něco bral, ale způsobem, který odhaluje to, co tu bylo vždy.
Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že Vánoce žijí v hluku.
V trhání balicího papíru, v přípravách na poslední chvíli,v domě plném lidí,
v ránech, která přicházela příliš brzy.
Myslela jsem, že kouzlo musí být hlasité.
Teď už vím,že je tiché.
Je v záři vánočního stromku ,ještě před začátkem dne.
Přichází skrze vzpomínky bez ohlášení ,některé sladké,jiné křehké,
některé nesou jména,která mi stále chybí.
Po padesátce se Vánoce stávají zamyšlením.
Každá ozdoba v sobě nese jednu životní etapu.Každý recept si pamatuje známé ruce.
Každá koleda otevírá dveře k tomu, kým jsme kdysi byli ještě dříve, než jsme pochopili,jak rychle plyne čas.
Tehdy jsem nechápala,jak rychle děti rostou,jak tiše rodiče stárnou,
jak náhle se celý rok promění ve vzpomínku.
A teď jsem tady ,starší,o něco pomalejší a mnohem vděčnější.
Protože Vánoce po padesátce už nejsou o spěchu.
Jsou o tichu, které se usadí,když si konečně uvědomíš, že samotný čas byl darem.
Jsou o tom držet své blízké o chvíli déle.
Pustit to, co nikdy nemělo význam.
Tiše děkovat Bohu za další prosinec ,za další nádech,za další šanci milovat opravdově.
Jsou o tichém sezení a uvědomění si,že ty největší zázraky nikdy nebyly pod stromečkem.
Byly kolem něj —každé dítě,každá vyslyšená modlitba,každý obyčejný okamžik,
který se ukázal jako posvátný.
Možná právě v tom je krása stárnutí —přestaneš honit zázraky a začneš je rozpoznávat.
Tak tedy na Vánoce po padesátce ,kde je radost jemnější,vděčnost hlubší, láska širší
a smysl jasnější než kdy dřív.
A pokud čteš tato slova, odpočiň si v této pravdě:
čas nás mění,ale Boží láska ne.
Byla věrná tehdy,je věrná teď.
A bude věrná v každých Vánocích, které ještě přijdou.
Krásné a klidné vánoční svátky se svými nejbližší.
