Článek
Od roku 1988 pracuji ve zdravotnictví. Rok a půl v socialistickém OÚNZ a pak ve znovu obnovené demokracii. Bez sentimentu k minulosti mohu ze zkušenosti pacienta a příbuzného pacientů říci, že jsme se zdravotní péčí neměli jako rodina problém. Ačkoli můj otec dostal svůj první a rozsáhlý infarkt ve svých 29 letech, díky péči lékařů jej přežil a díky svému odhodlání a vůli žil a pracoval dál. Byla to 60.léta. Pak ho potkaly infarkty myokardu a plic ještě několikrát, péče lékařů i ostatních zaměstnanců tehdy už ve valtické nemocnici u Břeclavi mě přivedla k obdivu jejich schopností a lidskosti, s jakou k pacientům přistupovali.
Revoluce, euforie, demokracie, svoboda. Jak ušlechtilé pojmy. A my? V 90.letech rozprodej průmyslu a vlastně skoro všeho. Taky jste byli DIK? Kuponová privatizace. Většina z nás byli naivní hlupáčci. Viz dnešní stav hospodářství, a to je mnohde hůře než u nás. A kam se nám vyvinulo zdravotnictví? Úžasné přístroje, nové nemocnice, nové metody. A noví lékaři. Ano, vždy bývali náležitě sebevědomí a čím větší osel, tím víc arogance. Kam se hrabal dr. Cvach, ten se k pacientům choval lidsky, ač jim neuměl pomoci. Během těch uplynulých let jsem byla svědkem utrpení mých příbuzných na chodbách nemocnic, a to nebyla válka ani hromadné neštěstí, jen lhostejnost. Díky přátelství s některými lékaři jsem se snažila situaci mých příbuzných zlepšit a většinou se podařilo. Tak to asi bývalo vždy a je stále. Známosti, klientelismus. Nemáte? Smůla, tak jako v posledních dnech při bolestech mé matky, kdy známosti už nemám, stáří.
Vím, že mnozí mí vrstevníci mají podobné, ba mnohem horší zkušenosti s péčí o své rodiče v nemocnicích. Někteří i u některých praktických lékařů.
Ale o tom zase příště, ať neupadnete do deprese či skleslosti ze stavu věcí současných.
