Smířit se s invalidním vozíkem je pro mě jednodušší

Od ochrnutí na dolní končetiny k vyřčení diagnózy uplynulo jen několik dní. V první chvíli jsem se rozplakala. Ale ne nad sebou. Bylo mi líto, že si můj partner na krk uvázal kripla.

Když jsme se rozhodli, že spolu chceme strávit život, věděl, že mám nějaké psychiatrické diagnózy. Věděl, že mám hraniční poruchu osobnosti, takže jsou moje nálady a reakce občas nepředvídatelné.

Byl připravený na to, že disociativní porucha a posttraumatický syndrom se nám čas od času postarají o vzrůšo, např. v podobě bezvědomí.

Počítal s tím, že stravovací návyky s mou poruchou příjmu potravy nebudou nikterak stereotypní.

Všechny krize doposud ustál, ačkoliv jsem doteď nepochopila přesně proč. Respektive vím proč - miluje mě, váží si mě pro to, kým jsem, jaká jsem -, ale hraničářka ve mně pořád šťourá a asi vždycky bude, že si nezasloužím tolik lásky. A mně to svým způsobem nevadí! Protože vím, že i díky ní si nikdy nepřestanu vážit všeho, co pro mě dělá, jaký je člověk.

Jenže kromě toho, že mám řadu psychických trablů, se k tomu ještě přidalo onemocnění, které má znatelné fyzické symptomy. To pro mě byla rána.

Pro mého partnera - chápete, jak je úžasný (!!!) - ne zas taková. Po vyřčení diagnózy ROZTROUŠENÁ SKLERÓZA začal okamžitě přemýšlet, jak mi co nejvíc usnadnit život. „Vanu vyměníme za sprchový kout co nejdřív a kdyby došlo na nejhorší, že budeš potřebovat invalidní vozík, tak prostě vyměníme byt za nějaký bezbariérový a v domě s výtahem,“ řekl tehdy s naprostou samozřejmostí.

V ten moment mi došlo nejen to, že mám vedle sebe opravdového a toho nejbáječnějšího muže, jaké bych si nedokázala ani vysnít, ale i fakt, že spolu opravdu zvládneme všechno.

Máme velmi specifický humor, který nám pomáhá ustát i těžkosti, a tak jsme si z toho dokázali dělat legraci. Ale dostatečně přiměřeně, aby ten humor nezakryl slova podpory a ujištění, kterými mě zahrnoval.

„Jsme přece tým a spolu všechno zvládneme,“ jsou jeho slova, která jsem si opakovala jako mantru pokaždé, když na mě padl smutek.

Podporou mi byli i další blízcí - moji rodiče, partnerovi rodiče, kamarádi. Všichni mě obklopili a zahrnuli láskou, pochopením, podporou. A já to tentokrát dokázala přijmout bez výčitek.

Všichni moji blízcí se tak ke mně chovají vždycky. Když mi bylo psychicky zle, tak o to víc. A já si to vyčítala. Tentokrát ale ne.

Nyní už chápu proč. Je to jiné. Pro mě. Duševní onemocnění není vidět. Je abstraktní. Spousta lidí ho nechápe. Já jsem ho na cestě zotavení přijala, ale občas se jednoduše nenávidím za to, že mám psychické problémy.

S ereskou je to ale jinak. Jasně ji odhalila magnetická rezonance, potvrdily laboratorní testy odebraného vzorku mozkomíšního moku, fyzicky se projevila. Štve mě, že ji mám. Kdo by nechtěl být zdravý?! Ale ereska jde ukázat.

Kromě toho, že je můj partner citlivý, empatický, chápající a podporující, ho trochu podezírám, že i pro něj bylo lehčí uchopit tuto diagnózu, která není tak abstraktní jako onemocnění duše.

A možná i tohle uvědomění a jeho reakce mě přesvědčily, že je v pořádku nechat o sebe pečovat, přijmout podporu blízkých i nabízenou pomoc.

Dnes už zase chodím. Sice ne úplně přesně jako dřív, ale chodím bez berlí a vozík zatím nepotřebuju. A našich společných plánů, o něž jsem se tolik strachovala, se vzdávat nemusíme.

Vlastně nijak zvlášť. Podle doktora můžu klidně sportovat, jezdit na kole, plavat - cokoliv, takže se už nyní těšíme na jaro. Můžu cestovat, takže nepřijdeme o žádný z naplánovaných výletů.

A přitom víc, jsem jsem si dokázala připustit! Věřím, že ereska přišla do mého života proto, aby mě něco naučila. Být k sobě laskavější. Dovolit si nebýt pořád stoprocentní. Nezazlívat si odpočinek. Přijímat lásku a péči svých blízkých.

Ereska není prokletí, ale výzva k tomu, abych se sama k sobě začala chovat lépe, s úctou a láskou. Nebude to ze dne na den. Už jsem za těch pár týdnů zjistila, že pořád neznám své limity. Ale co je podstatné? Já tu výzvu přijímám!