Článek
Vztah, který skončil katastrofou
Začalo to v mých šestnácti letech, když jsem ji poprvé viděl na diskotéce. Byla nádherná, černé kudrnaté vlasy, bílou pleť jako alabastr a postavičku ham ham. Říkal jsem si, že takovou slečnu bych si přál. Ale v tu dobu jsem neměl sebevědomí, abych ji vůbec oslovil, natož jít s ní tančit. V mých očích byla dokonalá. Potkával jsem ji tam pokaždé, když jsem tam zavítal. Ale vždy jsem se zajímal o jiné. Stejně tak i ona. Ale věděli jsme o sobě a první kontakt jsme navázali až po několika měsících, možná až po roce. Bylo to jeden krásný letní večer.
Když se tak stalo, tančili jsme celou noc. Jmenovala se Kateřina. Došlo i na polibek. I přes to jsme další týden dělali, jako bychom se neznali. Tak, jak to na diskotékách chodí.
V následujících třech letech jsem ji na diskotéce jen míjel a hledal její fotky na internetovém serveru daného klubu. Vždy jsem si přál, abychom byli spolu.
Jeden víkend byl, dá se říct osudový, i když jsem o tom ještě nevěděl. Seznámili jsme se s kamarádem Nickem s dvěma slečnami, které byli kamarádky od Katky. To jsem ovšem v té chvíli nevěděl. Byl to opět skvělý večer plný tance a zábavy. Slečny jsme natolik zaujali, že nás další týden pozvali na chalupu, která patřila rodičům jedné ze slečen jménem Alenka.
Neváhali jsme a na chalupu jsme jeli mým autem, i když jsme byli oba pod vlivem alkoholu. V tu dobu jsem měl černobílý Fiat Punto Cabrio.
Když jsme přijeli na chalupu, tak nás vřele pohostili. A já byl v lehkém šoku, byla tam ONA.
Slečna Kateřina. Jelikož jsem byl posilněný alkoholem a adrenalinem, neztrácel jsem čas a navázal s ní kontakt. První komunikace mezi čtyřma očima mimo klub. Moje tělo se z ní chvělo. Ale mluvilo se mi s ní dobře. Cítil jsem, že to je osudové setkání a že nesmím udělat chybu.
Probírali jsme její i můj život a naše koníčky. Její hlavní koníček byla esoterika a vykládání karet. Moc mě její duchovní vyprávění bavilo. Poprosil jsem ji, jestli by mně také nevyložila její tarotové karty. Ona souhlasila. Její výklad mi dával smysl.
A tak byli na stole další témata k rozhovoru. Celý večer jsme se věnovali společnému sbližování. K ránu jsme šli spát. Měli jsme hlavy tak, že jsme se dotýkali, a já se po dlouhé době cítil v bezpečí. A uvnitř jsem měl pocit, že by se to vše mohlo časem prohloubit.
Když jsme se ráno probudili, tak jsme prohodili pár slov, předali si kontakt a já i s kamarádem Nickem jsme odjeli domů. Doma jsem šel ještě spát. Odpoledne po probuzení jsem zjistil, že jsem na chalupě něco nechal. A tak jsem hned volal Kátě, jestli si pro to můžu přijet. Ona řekla, že samozřejmě, a já jel. Když jsem přijel, Káťa už byla připravena k odjezdu a sháněla odvoz. Nedařilo se jí. A tak jsem jí nabídl odvoz já. Souhlasila i s tím, že uděláme delší projížďku. Byla fascinována mnou i mým vozidlem. Říkala, že v kabrioletu se chtěla vždy projet. Když jsem ji dovezl domů, domluvili jsme se, že další den po práci zase přijedu. Měl jsem pocit štěstí.
Nakonec jsem za ní jezdil každý den, a dokonce jsem u ní přespával s tím, že jsme byli stále kamarádi. Velmi dobří kamarádi. Náš vztah se prohloubil asi po měsíci. Prohloubením myslím na fyzické úrovni. Ale to nejkrásnější bylo asi po půl roce. Čas jsme spolu trávili takovým způsobem, že jsme si pořád povídali, jezdili na výlety, chodili do restaurací a tzv. jsme se „oťukávali“. Bydleli jsme u ní v pokojíčku a já jezdil i do svého rodného domu, spíše už jenom na krátké návštěvy. Tato nádherná scenérie trvala asi dva roky. Jak jsme k sobě byli víc a víc spoutáni, začali jsme na sebe žárlit a jeden bez druhého nemohl ve společnosti našich rozdílných přátel být. Teď se přesuneme v čase.
Je nám přibližně dvacet dva let. A je tu pátek. Ten pátek mě moje bývalá parta pozvala na pánskou jízdu. Já nejprve nikam jít nechtěl, ale kámoši mě stále přemlouvali. Nakonec jsem se domluvil s Káťou, že teda půjdu. Večer s klukama probíhal klasicky, pivka a panáky a diskuse o automobilech. Byl jsem však stále nervózní, jelikož mi Káťa stále psala a volala. Prostě mi nevěřila. Nakonec jsem se rozhodl, že už ji nebudu dále napínat a pojedu domů taxi službou.
Po příjezdu za ní jsem čekal, že mě krásně přivítá a bude ráda, že už jsem doma. Opak byl pravdou. Po příchodu do pokoje mi řekla, že smrdím. A lehce mě udeřila do zad. Já se urazil, vzal jsem klíče od auta, a i když jsem byl pod vlivem, jel jsem na projížďku po okolí. Po asi deseti kilometrech jsem se rozhodl, že už pojedu zpět. Na posledním úseku mojí trasy jsem viděl stopařku. A tak jsem zastavil. Zeptal jsem se, kam jede. A nakonec jsme jeli spolu, jelikož její cíl byl na mojí cestě ke Kátě.
Jak jsem byl pod vlivem alkoholu, měl jsem špatnou rozhodovací schopnost. Se stopařkou to dopadlo tak, že jsme spolu nakonec pomilovali u lesa. Teď s odstupem času nechápu, jak se to stalo. A proč jsem to udělal. Pak jsem stopařku odvezl tam, kam chtěla.
Volal jsem Kátě. Se slzami v očích jsem se jí přiznal. I přes to mi řekla, že můžu přijet s tím, že budu ležet na zemi. Tímto činem započala vztahová katastrofa na takové úrovni, že jsme byli oba na lécích, které potlačovaly úzkosti a deprese. Naše společné diskuze a dotyky zmizely. Káťa už mi nevěřila. A já si připadal jako zrůda. I přes to jsme vymysleli, že by nám možná pomohla změna prostředí. A začít od začátku. Začal jsem hledat nové zaměstnání. Takové, abych zvládl zaplatit nájem v nějakém bytě.
Zaměstnání jsem našel a přes kolegu jsem sehnal dokonce i byt v Litomyšli. Káťa i já jsme byli šťastní, že nás čeká změna a že se vztah zase prohloubí a bude nám krásně. Opak byl pravdou, jelikož jsme byli oba na medikaci. Tak jsme nezvládali starat se o byt. A já dokonce přestal chodit do práce. Kvůli těžkým úzkostem jsem se začal bavit i s lidmi kteří, užívali návykové látky. Bylo to tak, že jsem byl více venku než s Káťou, která byla zničena z našeho vztahu. Jelikož jsem užíval antidepresiva a do toho látku THC, spustil mi tento způsob života silnou mánii spojenou s lehkou psychózou. Když jsem se pak jednou ráno vrátil z noční jízdy, byl jsem v takovém stavu, že se Káťa lekla tak, že zavolala bratrovi, že mě opouští, a jestli pro ní může přijet. Já se snažil uklidnit sebe i Káťu. To se však nepodařilo a Káťa asi po dvou hodinách balení osobních věcí zmizela.
Byl jsem na pokraji zhroucení. Ale s pomocí mého obvodního lékaře a podpory známých jsem to zvládl. Dnes je to třináct let.
Na sociálních sítích jsem zablokován, takže s ní už nekomunikuji. Jediná komunikace, která mezi námi probíhá, je ve snech.
Na závěr bych si od ní přál slyšet větu: Odpouštím Ti a buď šťastný.
