Když vám svatba přinese nesnáze – perlička z předbělohorské Prahy

Určitě je vhodné se zmínit o Adamu mladším z Valdštejna, jehož dochované (i když často velmi strohé) deníkové záznamy přispívají k důkladnějšímu poznání šlechtické každodennosti předbělohorské a bělohorské doby. Nás bude především zajímat jiný Valdštejn, pán na Dobrovici blízko Mladé Boleslavi. Nemůžeme sice z pramenů sestavit jeho chronologický životopis, ale Henyk z Valdštejna (tak se náš hrdina jmenuje, někdy se také uvádí varianta Heník) byl za svůj život původcem několika opravdu neobvyklých událostí. Stal se hlavním hybatelem nymburských čarodějnických procesů ze začátku 17. století – historikové ví, veřejnost často netuší, že svou brutalitou v mnohém předčily známé velkolosinské procesy. Dal také ve své tiskárně vytisknout politický spis, který se velmi nelichotivě otíral o císaře Rudolfa, císaře Matyáše a jejich pomocníky, takže se stal původcem politického skandálu, stal se i původcem justiční vraždy (pokud to tak mohu říci), když v této souvislosti nechal tajně popravit svého tiskaře. To vše si jistě někdy povíme, nyní se ale zaměříme na aféru, v které paradoxně není Valdštejn úplně hlavním aktérem, i když to pro něj byla záležitost velice osobní. (Hezky jsem Valdštejna představil a teď jsem svého hrdinu odsoudil do role statisty: no, i takové věci se stávají…) Henykova první svatba rozpoutala vášně v prostředí poněkud překvapivém – dnes by se mluvilo o skandálu celebrit, možná o politickém skandálu, kdo ví? Hrdiny jsou zde především Henykova manželka a její otec. Musíme však začít trochu ze široka.

Jedním z nejdůležitějších úkolů, možná ten vůbec nejdůležitější, který ležel před urozeným člověkem (mluvíme o mužích, jsme v 16. století!) bylo biologické zachování rodu. Musel si kvůli tomu vybrat dostatečně urozenou, počestnou a nejlépe velmi bohatou nevěstu – láska v tomto případě nehrála až takovou roli (i když i takové případy známe). Základní atributy nastávající choti by se daly shrnout do dvou předpokladů a tím byly urozenost a ctnost, v reálném životě však často převládal poslední motivační činitel, a to ten, „že muži více vyhledávají po manželkách peněz a statkův, nežli poctivých mravů a ctného chování, a tak ne očima, ne ušima, ale prsty sobě ženy berou.“ Na vybírání nevěsty nebyl šlechtic zpravidla sám; nejen, že v namlouvání hráli podstatnou roli rodiče, ale pomáhali mu s tím i poručníci (pokud byl velmi mladý), nebo také (a to velmi často) přátelé z urozeného prostředí. A někdy se přátelé mohli stát rozhodujícím faktorem při jeho volbě.

Kryštof mladší Popel z Lobkovic, budoucí tchán Henyka z Valdštejna, byl členem rodu, který se od půlky 16. století začal výrazněji hlásit o své místo na výsluní. Jeho otec se stal nejvyšším purkrabím, tedy jakýmsi ministerským předsedou Království českého, ale i další Popelové se prodírali do popředí politického a kulturního života v zemi. Významného postavení Popelů z Lobkovic si všímala nejen šlechtická obec, ale i „nezávislí“ pozorovatelé: „Jeden z nejznamenitějších rodů v Čechách jsou Popelové,“ zapisuje si v roce 1600 do svého deníku Pierre Bergeron, člen poselstva francouzského krále Jindřicha IV. k císaři Rudolfu II.

Kryštof nabídl ruku svoji dcery Marie mladému Henykovi z Valdštejna. To, že chtěl nechat provdat svoji dceru z přísně katolické rodiny za nekatolíka (je otázkou, jakého vyznání byl Henyk z Valdštejna; jeho otec byl utrakvista, o Henykovi se mluví spíše v souvislosti s luteránstvím, k tomu se však mohl přiklonit později, nevíme to přesně) až tak nemuselo vadit. Sice katolická církev po tridentském koncilu (koncil západní katolické církve v letech 1545–1563, upevňující autoritu církve a konzervující její duchovní i právní praktiky, někdy se v souvislosti s koncilem mluví o katolické reformaci) chtěla vidět, aby se katolíci brali mezi sebou, ale v Čechách a na Moravě bylo běžné, že rozdílné vyznání nebránilo uzavření sňatku. Daleko delikátnějším problémem se stalo to, že si Henyk měl vzít vlastní sestřenici – jeho matkou totiž byla sestra Kryštofa Popela z Lobkovic! Takto blízké příbuzenské vztahy se musely vyřešit, a to nejlépe papežským dispensem (udělení výjimky z církevního práva), který měl na základě papežského breve (krátký papežský výnos neslavnostní formy) udělit pražský arcibiskup. Kryštof zřejmě počítal s protekcí, protože se na své cestě do Itálie osobně seznámil s kardinálem Aldobrandinim, nyní už papežem Klementem VIII. Věc by snad proběhla bez překážek, kdyby se do celé záležitosti nevložil Jiří Barthold Pontanus z Breitenberka, oficiál pražského arcibiskupství (oficiál byl úředník, zástupce katolického biskupa pro právní záležitosti), protože Kryštof Popel z Lobkovic v žádosti neřekl úplně všechno, lépe řečeno trochu si skutečnost upravil. Pontanus zjistil v odpovědi, že papežská kancelář se domnívá, že jsou oba dva snoubenci katolického vyznání. Lobkovic zřejmě považoval dispens za rutinní záležitost, proto v žádosti napsal, že jsou katolíci a neskrýval své rozčarování nad průtahy způsobené oficiálem: „…jakož pak mnoho příkladův se najíti může, že od papeže sou se dispensací dály mezi osobami, kdežto osoby oboje ne pod obojí, ale dokonce luterský víry byly, a žádný examen se jest s nimi nedálo…“A ještě jiný argument použil: že se závěry tridentského koncilu nestaly součástí práva českého. „Také pozor náleží míti, že concilium Tridentium v tomto království ani publicováno ani acceptováno není, a kdež se toho jest nestalo, tu se také takový process examinis nezachovává, jakož i toho se při pánu z Valdštejna vyhledávati nemůže, aniž pán tím není povinen. A bude-li se mnoho zaneprázdnění těmito věcmi činiti a výkladu koncilium tridentskýmu chtíti dávati, nastane a začne se v tomto království mnoho zaneprázdnění, ano i něco novýho, co jakou platnost víře katolický přinese, to pan official sám u sebe bedlivě a rozumně rozvážiti moci bude…“

Proč Kryštof tolik trval na manželství své dcery s Henykem z Valdštejna a proč se pouštěl do sporu s pražským arcibiskupstvím? Mohla zde hrát roli uražená pýcha? Sám byl katolicky vychován, studoval v Klementinu u jezuitů, poté v Itálii, dokonce nechal postavit první loretánskou kapli v Čechách (v Horšovském Týně), byl s mladým Rudolfem II. ve Španělsku, oženil se s dvorní dámou císařovny Marie Španělské (to byla manželka Maxmiliána II.), atd. Sledoval tím strategii připoutání své větve rodu Lobkoviců s dobrovickou větví Valdštejnů? Co do urozenosti se sobě oba rody určitě vyrovnaly. Majetek? Henyk nebyl nejbohatším šlechticem v zemi, ale jeho majetek zděděný po otci byl poměrně velký a ještě k tomu se o něj s nikým nemusel dělit – jeho starší bratr Vilém Vok byl již několik let mrtvý. Mohla do celé věci výrazně promluvit Henykova matka, zároveň Kryštofova sestra? Neznáme úplně všechno ze zákulisí, pojďme dále…

Lobkovic byl rozčarován průtahy způsobené církví a rozhodl se jednat; nejdříve pohrozil, že dá svoji dceru oddat nekatolickým knězem a když církev nereagovala, tuto hrozbu na podzim roku 1596 splnil. Ovšem tím příběh „zapovězeného“ sňatku zdaleka nekončí. V katolických kruzích se probíral a církevní představitelé si stěžovali, že takový svévolný akt měl své následovníky a po Čechách a Moravě se začala šířit vlna „anarchie“ při uzavírání sňatků v blízkém příbuzenském poměru, dokonce se mluvilo i o vyobcování Kryštofa z Lobkovic z církve! Neústupné a, řekl bych, bojovné stanovisko katolické církve o neplatnosti sňatku přimělo Lobkovice hledat cestu ke smíru a vysvětlit celou situaci v osobní korespondenci samotnému papeži. Do záležitosti však nečekaně razantním způsobem vpadl pražský arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé.

„Při tom z veliké a nevyhnutedlné příčiny Vaší Milosti toto psaní činím a oznamuji,“ píše Lobkovic svému zeti Valdštejnovi (konečně se na scéně také objevuje Henyk!), „co jest mi se od tohoto nynějšího arcibiskupa Pražského v domě 'jeho tento štvrtek minulej, to jest v oktav Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie(21. 8. 1597),stalo a s čím sem se, souc od něho do jeho domu po dvakrát skrze služebníka a sekretáře jeho proti vší vůli mé k obědu zván a naprošen, potkal, a to že hned po vobědě se mnou v lecjakýs tahanice, hádky ba i důdky strany ženění Vaší Milosti se jest dal, na čež jsem já jemu slušný náležitý odpovědi se vší šetrností dával, až naposledy opovážlivě a beze všeho studu a vážnosti biskupské jest tato slova svejmi vlastními slovy, křičíc jak vzteklej a smyslem pominutej, vykřikoval a vyvolával řka: ,Já pravím, že dcera vaše, kderouž pán z Valdštejna za manželku má, žádná pořádná manželka jeho není, než kuběna a dítky z nich obou splozený že pořádný dítky nejsou a nebudou, než pankarti.ʿ Což já slyšíce k tomu sem se ozval, že kdybych sobě jeho domu a ouřadu nevážil, že bych mu věděl na to jakou odpověď dáti. Tu on hned s takovejm sápáním a hurtem řekl: ,Dej a já to ještě pravím,ʿ po několikrát nadepsaná slova opakujíc o paní ceři mý zvláště milý a paní manželce Vaší Milosti. Což já dáleji snášeti jakožto otec věrnej, poctivost svou, Vaší Milosti i svý zvláště milý paní cery milujíc nemoha, jemu sem slušnou a náležitou odpověď, (totiž, že kdokoli nadepsaná slova o paní manželce Vaší Milosti mluví aneb mluviti bude, že v svý hrdlo lže a lháti bude), dal.“ (Dopis z 23. 8. 1597)

To je ponížení a urážka! A ještě ke všemu před dalšími významnými hosty! (Nastala trochu komická situace, když si někteří účastníci oběda stěžovali, že se svým neurvalý výstupem mohl Berka z Dubé přijít už před obědem. Zřejmě jim pokazil trávení…) Tím, že se incident odehrál v srpnu, byla otevřená okna a nepříčetný arcibiskup křičel hodně nahlas, slyšela ho i Lobkovicova manželka a další dámy, které byly u ní na návštěvě čí ve službě. Kryštofův palác totiž sousedil s palácem arcibiskupovým (je to dnešní Šternberský palác za Arcibiskupským palácem na Hradčanském náměstí). Papežský nuncius hlavu české katolické církve pochválil za odvážné jednání a kochal se nadějí, že takové veřejné zahanbení odradí další šlechtice od napodobování Lobkovicova příkladu, pochvaly se Berkovi z Dubé dostalo také od papeže Klementa VIII.

Jenže věc měla háček. Kryštof – lépe řečeno jeho dcera - pohnal pražského arcibiskupa před soud, což bylo neobvyklé, protože klérus se nesoudil podle světského práva. Marie Valdštejnská z Lobkovic ho zřejmě zažalovala jako příslušníka šlechtické obce, protože jinak by nemohlo dojít k soudnímu přelíčení. Teprve nyní se intenzivně rozvinula korespondence mezi Vatikánem a Prahou, vždyť hrozilo, že světský tribunál odsoudí hlavu katolické církve v zemi! Proces se několikrát odročil, vložil se do něj papež i Rudolf II., sám císař byl iniciátorem vzniku dvou komisí, jež měly posoudit povahu deliktu a přemluvit Marii Valdštejnskou z Lobkovic alespoň k posunutí termínu soudu. Klement VIII. zase svými listy instruoval jednotlivé katolické přísedící zemského soudu, aby absentovali u procesu, v kterém měl být souzen pražský arcibiskup a přičinili se o to, aby jejich kolegové římského vyznání se, pokud snad ještě váhají, tohoto soudu nezúčastnili. S největší pravděpodobností to byl nakonec Rudolf II., kdo arcibiskupa zachránil tím, že díky jeho intervenci byl proces několikrát odročen a v roce 1600 pak Marie svoji žalobu na arcibiskupa definitivně stáhla. A vysvětlení? Císař v jednom listu uvádí, že Berka z Dubé pokládá manželství Marie a Henyka za řádné a právoplatně uzavřené a výroky , kterými počastoval Marii Valdštejnskou z Lobkovic, pronesl v horlivosti jakožto osoba duchovní a nemají význam, jaký jim přikládá manželka dobrovického pána. Nepochybujme však o tom, že do celého případu promluvila ctižádost Kryštofa z Lobkovic. Nedlouho po incidentu s arcibiskupem se distancoval od celé záležitosti, přestože byl fakticky jejím původcem. Pokorně prosil nuncia za odpuštění, že se dal strhnout k neuváženému činu. Sliboval, že stane-li se kancléřem, že z kanceláře odstraní všechny kacíře (v České kanceláři byli zaměstnáni úředníci nekatolického vyznání). Horlivost mu jistě nechyběla a vyplatila se. V roce 1599 se sice nejvyšším kancléřem nestal (tím se stal jeho příbuzný), ale hodnost nejvyššího hofmistra Království českého byla titulem společensky velmi prestižním. S největší pravděpodobností byl rád, že jeho dcera (a tím pádem i on) se ctí vyklouzla z konfliktu, který by se táhl roky a mohl mu výrazně pošramotit politickou kariéru. A jak na výsledek reagovali manželé? Nevíme, prameny mlčí…

V. J. NOVÁČEK, Spor o nářek cti mezi Marií Valdštejnskou z Lobkovic a Pražským arcibiskupem 1596–1600, Věstník Královské české společnosti nauk 1904, s. 1–58.