Článek
Nedávno jsem dětem vyprávěla, že jsme se s kamarádkami domlouvaly na hřišti bez telefonu. Prostě jsme zazvonily u dveří, zakřičely pod oknem nebo se spoléhaly na větu: „Ve tři u prolézaček.“ Moje děti se na mě podívaly s upřímným úžasem. Jak jsme věděly, že někdo přijde? A co když se plán změnil?
V tu chvíli mi došlo, kolik věcí z mého dětství už dnešní děti nezažijí. Ne proto, že by jejich dětství bylo horší. Jen je úplně jiné. Mají víc možností, rychlejší informace a bezpečnější dohled. Ale některé obyčejné zážitky, které nám připadaly samozřejmé, jim mizí ze života.
Věci, které jsme brali jako normální
První byla pevná linka. Když někdo volal, zvedl telefon ten, kdo byl nejblíž. Žádné soukromí, žádné psaní bokem. Když mi volala spolužačka, často nejdřív mluvila s mamkou. Druhá věc byl telefonní seznam. Tlustá kniha, ve které se opravdu hledala čísla.
Třetí byly kazety. Nahrávala jsem si písničky z rádia a modlila se, aby moderátor nezačal mluvit do refrénu. Čtvrtá věc bylo přetáčení tužkou, protože walkman žral baterky a každá se počítala. Pátá byly videokazety. Když někdo nepřetočil film na začátek, doma se na něj trochu zlobilo.
Šestá věc byly papírové mapy. Na výletě jsem seděla vzadu v autě a poslouchala, jak se rodiče hádají, jestli jsme odbočku už minuli. Sedmá byly pohledy z dovolené. Vybrat obrázek, napsat adresu, nalepit známku a doufat, že dorazí dřív než my.
Osmá věc byly klíče na krku. Měla jsem je na šňůrce pod tričkem a připadala jsem si hrozně dospěle. Devátá bylo hraní venku bez přesného programu. Nikdo nám neplánoval každou hodinu. Vzaly jsme křídy, gumu na skákání nebo míč a odpoledne nějak vzniklo samo.
Desátá věc byly návraty domů podle tmy nebo podle zavolání z okna. Žádná poloha v mobilu. Jen mamka v okně a věta, kterou slyšela půlka ulice.
Dětství bez okamžité odpovědi
Jedenáctá věc byly encyklopedie. Když jsem chtěla vědět něco o dinosaurech, musela jsem vytáhnout těžkou knihu, ne napsat dotaz do telefonu. Dvanáctá byla knihovna. Nejen kvůli čtení, ale i kvůli referátům. Kdo přišel pozdě, zjistil, že nejlepší knížky už si půjčil někdo jiný.
Třináctá věc byly papírové fotky. Člověk udělal 24 nebo 36 snímků a výsledek viděl až po vyvolání. Polovina fotek byla rozmazaná, někdo měl zavřené oči, ale stejně se založily do alba. Čtrnáctá byly fotoalba s růžky, popisky a průhlednou fólií, která se časem lepila na prsty.
Patnáctá věc byly dopisy a lístečky ve škole. Skládaly jsme je do malých čtverečků a posílaly po lavicích. Šestnáctá byly památníčky. „Až se budeš vdávat, dej mi vědět,“ psaly jsme si v deseti letech, aniž bychom tušily, jak směšně to jednou bude znít.
Sedmnáctá věc byly sbírky samolepek, céček, ubrousků nebo kartiček. Nešlo o cenu. Šlo o výměny, smlouvání a radost, když jsem získala kousek, který mi chyběl. Osmnáctá byly školní sešity obalené do balicího papíru a nadepsané krasopisně první den v září.
Devatenáctá věc bylo čekání. Čekalo se na pohádku v televizi, na film v sobotu večer, na dopis, na kamarádku i na výsledky fotek. Dnes je spousta věcí hned, což je pohodlné. Ale čekání mělo zvláštní kouzlo. Člověk se těšil déle a možná si toho pak víc vážil.
Dvacátá věc byla nuda. Obyčejná, dlouhá, letní nuda, kdy jsme ležely na koberci a nevěděly, co dělat. Právě z ní často vznikly nejlepší hry. Postavily jsme bunkr z dek, hrály obchod s víčky od lahví nebo vymyslely soutěž, kdo déle nevkročí na podlahu, protože je „lávová“.
Neříkám, že bych chtěla dětem vzít dnešní možnosti. Sama používám mobil, navigaci i online zprávy. Jen si občas přeju, aby zažily aspoň kousek té pomalosti. Aby věděly, jaké to je zazvonit na kamaráda bez předchozí domluvy. Vrátit se domů s odřeným kolenem a příběhem. Nebo se chvíli nudit tak dlouho, až si samy vymyslí něco, na co budou jednou vzpomínat.
