Náš „Facebook“ byl pod oknem. Jak Husákovy děti komunikovaly dávno před internetem

Patřím ke generaci, které se říká Husákovy děti. Tímto označením se běžně myslí populačně silná generace narozená v Československu v 70. letech. Nejsilnější byl rok 1974, kdy se v tehdejší České socialistické republice narodilo 194 215 dětí.

Když dnes sleduji, jak děti během několika sekund zjistí, kdo je kde, co právě dělá a jestli má odpoledne čas, připadá mi naše tehdejší domlouvání skoro neuvěřitelné. Neměli jsme skupinový chat, polohu kamarádů ani možnost poslat zprávu „jdu pozdě“.

Přesto to fungovalo.

Náš první Messenger byl zvonek u dveří. Přišla jsem ke kamarádce, zazvonila a čekala, jestli se objeví. Druhou možností bylo postavit se pod panelák a zavolat její jméno směrem k oknům. Za chvíli se otevřelo okno a následovalo krátké: „Může ven?“

Když mohla, za pár minut byla dole. Když ne, šla jsem zazvonit někam jinam.

Sociální síť našeho dětství podle mě nebyla žádná konkrétní věc. Byla to lavička, hřiště, školní chodba a prostor před panelákem.

Právě tam se člověk dozvěděl skoro všechno. Kdo dostal nové kolo, kdo se s kým pohádal, komu rodiče dovolili být venku déle nebo kdo má doma novou kazetu. Informace se šířily překvapivě rychle, jen místo tlačítka „sdílet“ stačilo něco říct dvěma kamarádkám.

„Událost“ se také nevytvářela na internetu. Někdo řekl, že ve čtyři budeme u prolézaček, a ostatní si to museli zapamatovat. Když jsem přišla pozdě a nikdo tam nebyl, nezbývalo než oběhnout známá místa a doufat, že partu někde najdu.

A fotografie? Ty jsme také měli, jen rozhodně nevznikalo padesát snímků během jednoho odpoledne. Fotilo se na film a na výsledek se čekalo. Nepovedenou fotografii nešlo okamžitě smazat a udělat dalších deset.

Naše profily nebyly online. Měli jsme památníčky. Kamarádky do nich psaly věnování, malovaly obrázky a přidávaly veršíky. Kdo měl propracovanější zápis, tomu bychom dnes možná dali „like“.

Místo příspěvků na zdi jsme si ve škole posílaly papírky. Pečlivě složený lísteček putoval přes několik lavic a jeho zachycení učitelem představovalo tehdejší verzi úniku soukromé konverzace.

A pokud jsme se potřebovali domluvit na větší vzdálenost, existovala pevná linka. Jenže telefonování mělo jeden zásadní rozdíl proti dnešku – nikdy nebylo jisté, kdo telefon zvedne. Často jsem nejdřív musela slušně pozdravit rodiče kamarádky a požádat, jestli bych s ní mohla mluvit.

Telefonní automaty byly později běžnou součástí veřejného prostoru. Jejich éru nakonec ukončily mobilní telefony; poslední veřejná telefonní budka v Česku byla odstraněna v roce 2021.

Tohle je asi největší rozdíl, který si dnes uvědomuji. Jakmile jsem vyšla ven, rodiče většinou neměli možnost průběžně kontrolovat, kde přesně jsem.

Dostala jsem čas návratu a ten jsem si musela hlídat.

Nikdo mi neposlal zprávu, že večeře bude za deset minut. Nikdo se nepodíval na mapu, kde se právě pohybuji. Když nastal čas jít domů, rozhodovaly hodinky, kostelní hodiny nebo zkušenost, že už se začíná stmívat.

Nechci z našeho dětství dělat romantickou pohádku. Vyrůstali jsme za normalizace, tedy v nesvobodném politickém systému s cenzurou a omezeným přístupem k informacím i cestování. Česká televize právě v souvislosti s Husákovými dětmi připomíná, že jejich dětství a dospívání formovalo prostředí normalizačního Československa.

Přesto měla komunikace mezi dětmi něco, co mi dnes připadá zvláštní. Když jsme spolu byly, skutečně jsme spolu byly. Nikdo během rozhovoru nekontroloval telefon a nikdo nefotil svačinu, aby ji ukázal lidem, kteří seděli někde úplně jinde.

Na druhou stranu bych se mobilu ani internetu vzdát nechtěla. Možnost okamžitě zavolat dětem, použít navigaci nebo se spojit s člověkem na druhém konci světa považuji za obrovskou výhodu.

Jen se někdy pousměji, když slyším, že bez sociálních sítí by se děti nedokázaly domluvit.

My jsme svou sociální síť měli také. Profilovou fotografii nahrazovala naše skutečná tvář, skupinový chat lavička před domem a tlačítko „Jsem tady“ obyčejný zvonek.

A když nikdo neotevřel? Šla jsem prostě zazvonit o patro výš.