Vzestup betonových oblud. Proč jsou paneláky ve světě neobvyklé, ale u nás hyzdí mnoho měst

Když se procházím některými českými městy, občas mám pocit, že se architektura zastavila někdy v sedmdesátých letech. Historické centrum, několik původních domů a za nimi obrovské betonové bloky, které jako by někdo postavil bez většího zájmu o okolí.

Paneláky jsou pro mě jedním z nejvýraznějších symbolů socialistického Československa. Stejné balkony, podobná okna, opakující se půdorysy a celé čtvrti, ve kterých se člověk bez znalosti prostředí snadno ztratí.

Jenže když jsem se začala zajímat o jejich historii, zjistila jsem něco překvapivého. Panelové domy vůbec nejsou československým vynálezem a podobná sídliště vznikala i v západní Evropě. Rozdíl spočívá především v tom, jak dlouho, v jakém rozsahu a jakým způsobem se u nás stavěla.

Po druhé světové válce se evropské země potýkaly s nedostatkem bydlení. Města rostla, lidé se stěhovali za prací a tradiční výstavba nestačila pokrývat poptávku.

Montované betonové domy nabízely řešení. Jednotlivé stavební díly se vyráběly předem a na staveništi se skládaly dohromady. Bylo možné postupovat rychleji a stavět velké množství bytů podle opakovaných projektů.

V Československu se panelová výstavba začala výrazněji prosazovat v padesátých letech. Ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově, vznikl první celopanelový bytový dům typu G40. Dokončen byl v roce 1954 a obsahoval čtyřicet bytů.

Pro tehdejší obyvatele mohlo jít o obrovský pokrok. Mnoho rodin totiž žilo v malých bytech bez vlastní koupelny, ústředního topení nebo dostatečného soukromí. Přestěhování do nového paneláku s teplou vodou, splachovacím záchodem a moderním vybavením proto znamenalo výrazné zlepšení životních podmínek.

Problém začal ve chvíli, kdy se z původně moderního řešení stal téměř univerzální způsob výstavby.

Podle Akademie věd ČR se kolem roku 1980 panelová technologie používala přibližně u devadesáti procent nových bytových domů. Socialistické plánování upřednostňovalo množství a rychlost. Architekti měli omezené možnosti a stejné stavební soustavy se opakovaly v různých městech.

Výsledkem byly celé čtvrti podobných budov. V některých případech navíc výstavba bytů předběhla vznik obchodů, chodníků, škol a dalších služeb. Na nová sídliště se tak lidé někdy stěhovali ještě uprostřed rozsáhlého staveniště.

Překvapilo mě, že podobné bytové komplexy najdeme ve Francii, Německu, Velké Británii nebo Švédsku. Ve Švédsku dokonce mezi lety 1965 a 1974 vznikl program výstavby milionu nových bytů a domů.

Podstatný rozdíl byl v možnostech architektů. Historička architektury Martina Koukalová v rozhovoru pro Český rozhlas vysvětlila, že zatímco západní stavitelé mohli pracovat s větší rozmanitostí konstrukčních prvků, československá výstavba využívala omezený počet typizovaných panelů.

Také proto naše sídliště často působí jednotvárněji. Zatímco západní Evropa začala od rozsáhlé výstavby výškových sídlišť během sedmdesátých let ustupovat, ve východním bloku jejich budování pokračovalo až do konce osmdesátých let.

Rozsah, kterého panelová výstavba dosáhla, je ohromující. Podle údajů zveřejněných Akademií věd ČR v únoru 2026 stojí v Česku odhadem více než 80 tisíc panelových domů a žije v nich téměř třetina domácností.

A právě zde vidím největší paradox. Budovy, které mnozí považují za nevzhledné dědictví socialismu, dnes představují nepostradatelnou součást českého bydlení.

Některé paneláky mezitím prošly zateplením, dostaly nová okna, výtahy a barevné fasády. Kolem původně pustých prostranství vyrostly stromy, vznikla dětská hřiště a obchody. Řada sídlišť má dnes velmi dobré spojení veřejnou dopravou a dostupné služby.

Dokonce i výzkumy ukazují, že obyvatelé panelových sídlišť často hodnotí své bydlení příznivěji než lidé, kteří v nich nežijí.

To ale neznamená, že musíme jejich architekturu obdivovat. Mně osobně stále vadí především některé necitlivé zásahy do okolní zástavby a jednotvárnost rozsáhlých betonových čtvrtí. Na druhou stranu chápu, že člověk, který má v paneláku útulný byt, dobré sousedy a park za domem, může být naprosto spokojený.

Po roce 1989 se dokonce objevovaly obavy, že se česká sídliště promění v problémové čtvrti, podobně jako některé zahraniční bytové komplexy. Ve většině případů se to však nestalo.

Dnes tak stojíme před zvláštní situací. Kritizujeme paneláky za to, jak změnily podobu našich měst, ale současně si bez nich český bytový fond dokážeme jen těžko představit.

A možná bychom se měli ptát ještě na něco jiného. Jestli nás skutečně trápí samotný beton, nebo především způsob, jakým se kdysi rozhodovalo o podobě celých měst.

Protože betonový dům nemusí být automaticky ošklivý. Problém nastává ve chvíli, kdy se ze stavění města stane pouhé skládání stejných domů vedle sebe.