Článek
Začátek prosince mě zastihl v tramvaji po práci. Z výloh svítila světýlka a napadlo mě, že letos bude Štědrý den jiný. Na podzim jsem se rozešla a rodiče odjíždějí na Vánoce do lázní, chtějí si odpočinout od velkých návštěv. Poprvé mě čeká večer o samotě. Na chvíli mi bylo úzko. Cestou domů jsem si koupila malý adventní věnec a krátký světelný řetěz. Neplánovala jsem nic velkého, spíš aby doma aspoň něco svítilo a nepůsobilo to tak chladně.
Nezdařené cukroví a nákup bez radosti
O víkendu jsem vytáhla recept na linecké a pustila si koledy. Po týdnu v práci jsem byla vyřízená a ruce se mi pletly. Dvě várky se nepovedly, těsto se trhalo a plech jsem vytahovala z trouby s pocitem, že tohle nemám zapotřebí. V kuchyni byla všude mouka a vejce. Zrovna když jsem škrábala plech, ťukala sousedka, že dole na dvoře prý dělají svařák a jestli se nepřidám. Poděkovala jsem a odmítla s tím, že to chci dodělat. Když zaklaply dveře, došlo mi, že jsem se od lidí dobrovolně držela stranou. Sama sobě jsem řekla: „To je přesně to, čeho se bojíš.“
Pár dní před Štědrým dnem jsem vyrazila na dárky a nákup na večeři. Obchody byly plné a já jsem se loudala mezi regály bez chuti cokoli vymýšlet. Vystála jsem si frontu u stánku s kapry, vzala jsem jeden filet a věci na salát, ať mi nic nezbyde. Dárky jsem vyřešila poukázkami pro pár blízkých, už jsem neměla sílu hledat něco osobního. Domů jsem se vracela s plnými taškami, dlaně mě bolely od držení tašek a v hlavě bylo ticho. Jako bych jen odškrtla položky ze seznamu a nepřiblížila se k ničemu, co by mě potěšilo.
Rituály, vzdálené hlasy a tichý večer
Na Štědrý den dopoledne jsem uklízela. V rádiu hrály koledy, na pánvičku jsem nasypala trochu purpury, ať to provoní byt. V misce s vodou jsem zkusila pouštění lodiček, jen tak pro sebe u stolu. Připadala jsem si u toho trochu hloupě, ale zároveň klidněji, protože jsem něco dělala. Volala jsem rodičům do lázní. Byli spokojení, přáli mi hezký večer, ale přes telefon to působilo vzdáleně. „Tak si to udělej hezký,“ řekla máma. „Udělám,“ odpověděla jsem a řekla si, že večer se půjdu projít, ať nejsem celý den zavřená.
Večer jsem prostřela pro sebe, pustila si pohádky a udělala smaženého kapra se salátem. Chutnalo to dobře, jen bylo v bytě nepříjemně ticho. Když se ozvalo cinknutí zprávy, psala kamarádka, jestli nechci dorazit na skleničku k nim. Neodhodlala jsem se jet přes město a být navíc u cizí rodiny. Odepsala jsem, že to nechám na jindy. Do batohu jsem hodila termosku s čajem a krabičku toho nepovedeného cukroví a vyrazila aspoň na krátkou procházku směrem ke kostelu. Potřebovala jsem na chvíli ven.
Krátké setkání, které změnilo večer
U zastávky seděl pán, kterého během roku vídám spát na lavičce. Nabídla jsem mu čaj a pár kousků cukroví. Vzal si a kývl. Prohodili jsme pár vět o počasí a o tom, jak dneska všichni pospíchají. „Aspoň je klid,“ řekl a zabalil si ruce do rukávů. Stáli jsme vedle sebe chvíli tiše a mně to přišlo najednou normální. Cestou zpátky jsem koukala do oken, ne proto, abych se srovnávala, spíš ze zvyku. Docházelo mi, že mi chybí spíš lidi než ozdoby nebo dokonalá tabule. Ujasnilo se mi to.
Doma jsem ztlumila televizi, nechala jen svítit světýlka a sedla si s mandarinkou k oknu. Do notýsku jsem si napsala, že se příště domluvím dopředu s někým nebo půjdu pomoct tam, kde je to potřeba. Nemusím čekat, až se něco samo stane. Letos jsem ten pocit nenašla, ale trochu klidu přišlo ve chvíli, kdy jsem přestala honit ideál, kterému jsem stejně nevěřila. Šla jsem spát brzy a po dlouhé době jsem usnula bez telefonu v ruce. Řekla jsem si, že to stačí, a bylo mi o něco lehčeji.
