Článek
Seděli jsme s kamarádem v kavárně, pili kafe a on si dělal legraci z toho, že mám na seznamce nastavený věk „do 35“. Ptal se mě, jestli jsem se nezbláznil a proč prý nechci ženskou „úměrně ke svému věku“. Nejdřív jsem se smál s ním, ale pak jsem mu zkusil popsat, co mi na tom vlastně vadí. Řekl jsem mu, že mě děsí představa, že velká část společného života se bude točit kolem prášků, chorob a lékařů. Že se bojím, že bychom časem řešili víc zdravotní karty než cokoli jiného. On kroutil hlavou, připadalo mu to přehnané, ale aspoň mě poslouchal. A mně došlo, že tohle asi budu muset umět nějak rozumně vysvětlit i ostatním, nejen jemu.
Co mě děsí na „úměrném“ vztahu
Ukázal jsem mu pár zpráv, co mi přišly od žen kolem šedesátky za poslední měsíc. V několika z nich se hned v prvních větách psalo o bolestech zad, o vnoučatech a o tom, jak by se jim hodil „spolehlivý muž, co pomůže s nákupy a doktory“. Jak jsem to nahlas četl, cítil jsem, jak se mi svírá žaludek. Měl jsem pocit, jako bych si už teď bral číslo do čekárny a šel tam rovnou s nimi. Kamarád pak uznal, že to zrovna dvakrát sexy nezní. Já jsem si v duchu říkal, že nechci být ani pacient, ani jejich sociální služba. Nešlo o to, že by ty ženy byly špatné, spíš jsem měl pocit, že se v tom příběhu prostě nevidím.
Rande, kde ze mě byla spíš výpomoc
Pak jsem mu vyprávěl o rande s jednou paní, bylo jí 67, poznali jsme se přes inzerát. Sešli jsme se v čajovně, byla milá, upravená, nic vyloženě špatného se nedělo. Jenže během hodiny asi třikrát zmínila, jak by ocenila, kdyby ji někdo vozil na chalupu a pomohl kolem baráku, protože její syn „na to kašle“. Postupně mi začalo docházet, že v jejích očích bych měl být spíš pomocník než partner. Když pak napůl v legraci nadhodila, že se už dívá po domově pro seniory a že je lepší tam být ve dvou, úplně jsem ztuhl. V hlavě se mi rozblikala kontrolka, že tohle je přesně ta role, které se bojím. Vymluvil jsem se na ranní vstávání, rozloučil se a cestou domů měl jasno, že tenhle typ vztahu není pro mě, i kdyby na papíře vypadal „úměrně k věku“.
Proč je mi blíž lavička po kurzu než čekárna u doktora
Na druhou stranu jsem mu začal vyprávět o kurzu angličtiny pro dospělé, kam jednou týdně chodím. Tam jsem potkal Petru, které je 32 a při práci si dodělává školu. Po hodině často sedíme na lavičce před budovou a jen tak kecáme. Probíráme cestování, seriály, práci, školu, občas nějaké rodinné věci, ale jsou to normální starosti. Žádné operace kyčlí, žádné dlouhé rozbory lékařských zpráv. Samozřejmě vidím, že je mladší, že má jinou energii a tempo, ale vedle ní si nepřipadám trapně nebo směšně. Spíš mám pocit, že vedeme rovnocenný rozhovor. Vnímám, že mě bere jako chlapa, se kterým se dá normálně bavit, ne jako staříka na hlídání nebo někoho, kdo se jí bude starat o život.
„Tobě jde jen o mladou buchtu?“ a co jsem na to řekl
Jednou u oběda jsem o tom všem vyprávěl dceři. Říkal jsem jí o těch zprávách ze seznamky, o rande v čajovně i o Petře z kurzu. Poslouchala mě, mračila se a pak z ní vypadlo: „Tobě jde jen o mladou buchtu do postele?“ Ta věta mě fakt bodla. Chvíli jsem měl chuť se urazit, ale sedlo si to ve mně a rozhodl jsem se jí to zkusit vysvětlit klidně. Vyslovil jsem nahlas: „Já chci partnerku, ne ošetřovatelku – a nechci být ani její pečovatel.“ Řekl jsem jí, že jsem ještě živý, relativně zdravý a nechci zbytek života trávit u televize a v čekárnách jen proto, že se to hodí k datu narození v občance. Nepotřebuju si nic dokazovat, jen nechci automaticky přijmout představu, jak bych měl v mém věku vypadat.
Dcera se nejdřív dál mračila, ale pak řekla, že má strach, aby mě někdo mladší nevyužil. To jsem chápal. Ujistil jsem ji, že si nenechám sednout na hlavu, že nejsem úplně naivní. Řekl jsem jí, že s Petrou jdu příští týden na výstavu a že z toho nedělám žádný velký plán. Prostě zkouším žít tak, jak se cítím, ne jak mi kdo diktuje. V duchu vím, že mě okolí asi bude dál hodnotit a škatulkovat, ať už budu sám, nebo s někým. Ale začíná mi být víc jedno, co si kdo myslí. Radši budu chvíli sám a občas za exota, než abych se dobrovolně přihlásil do role klienta sociální služby v „normálním“ vztahu, který se ode mě očekává jen kvůli věku.
