Článek
Bylo pondělí ráno, já seděla v kanceláři a naposledy ladila prezentaci na čtvrteční poradu vedení. V hlavě jsem si pořád přehrávala, co kdy řeknu a jak zodpovím dotazy. Na tuhle příležitost jsem čekala několik měsíců, konečně jsem měla ukázat, že ten nový projekt zvládnu vést. V tom se otevřely dveře a dovnitř vešel kolega. Hned ve dveřích tak hluboce zakašlal, že se na něj všichni otočili. Jen mávl rukou, že „to nic není“, a dodal, že si nemůže dovolit zůstat doma, protože musíme dodělat společný report. V duchu jsem si říkala, že bych ho nejradši poslala zpátky domů, ale nahlas jsem neřekla nic, abych nevypadala přecitlivěle nebo konfliktně.
Když nemoc vstoupí přímo do kanceláře
Sedíme vedle sebe, takže ten kašel jsem měla celý den prakticky u ucha. Snažila jsem se aspoň větrat a trochu si odsunout židli, ale moc to nešlo. Potřebovali jsme spolu probírat čísla právě k té mojí prezentaci, takže jsem ho k sobě vlastně sama pořád volala. On se omlouval, že je „jen nachlazený“, a průběžně do sebe házel jeden prášek za druhým, aby ten den nějak přežil. Všimla jsem si, že šéf vidí, v jakém je stavu, ale nijak nezasáhl, jen po něm chtěl, ať pošle výstupy včas. V tu chvíli mě napadlo, že když to nikomu nahoře nevadí, nemám co řešit. Tak jsem to prostě spolykala i já.
Další dva dny probíhaly podobně. Kolega pořád kašlal, chvíli byl bledý, pak zase říkal, že už je mu líp. Já jsem mezitím doma večer trénovala prezentaci před zrcadlem. Měla jsem z toho nervy, ale zároveň jsem se na to těšila. Psala jsem si poznámky, zkoušela, kde dělat pauzy, a představovala si, jak budu odpovídat na otázky vedení. Ve středu odpoledne mě začalo trochu škrábat v krku. Přičítala jsem to stresu a tomu, že málo piju, protože jsem poslední dny skoro nevstala od počítače. Řekla jsem si, že to musím prostě přechodit, když mám mít zítra tu šanci. Domů jsem ale dojela úplně vyřízená a večer už jsem si naměřila zvýšenou teplotu.
Den, kdy šance zmizela
V noci jsem skoro nespala, střídavě jsem se potila a klepala zimou a kašel se mi rozjel naplno. Ráno jsem sotva vstala z postele a bylo mi jasné, že v tomhle stavu prostě nemůžu jít před vedení a hodinu tam mluvit. Stála jsem v kuchyni opřená o linku, v ruce mobil a chystala se zavolat šéfovi. Ruce se mi třásly, jak jsem byla slabá i nervózní. Do telefonu jsem mu řekla, že jsem nemocná, že mám horečku a že mě to hrozně mrzí kvůli té poradě. On jen povzdechl, že je to blbá shoda náhod, ale že tam místo mě pošle kolegu, co mi s podklady pomáhal. Snažil se znít neutrálně, ale já jsem v tom slyšela i trochu zklamání, možná jsem si to jen domyslela.
Když jsem položila telefon, rozbrečela jsem se. Došlo mi, že o tu příležitost jsem přišla, ať jsem se připravovala sebevíc. V hlavě mi jelo, kolik večerů jsem nad tím seděla a jak jsem se snažila být připravená na všechno. Napsala jsem tomu nemocnému kolegovi zprávu, že jsem to asi chytla od něj, protože nikdo jiný kolem mě nemocný nebyl. Snažila jsem se to podat napůl jako srandu, aby to neznělo vyčítavě: něco ve stylu „tak díky za dárek“. On mi odepsal, že je mu to fakt líto a že sám už je prý skoro v pohodě. Paradoxně mě to naštvalo ještě víc. On už se z toho vyhrabával a mně to teď vzalo něco, na co jsem čekala měsíce.
Hořké poučení po návratu do práce
Ve čtvrtek, kdy měla být ta porada, jsem ležela doma s horečkou, koukala do mailu a čekala na zprávy, jak to dopadlo. Občas mi pípala nějaká pracovní zpráva, ale nic k tomu, co mě zajímalo nejvíc. Odpoledne mi přišlo stručné shrnutí, že prezentace byla „v pořádku“ a že vedení zatím nechá rozdělení nového projektu tak, jak je. Mezi řádky jsem chápala, že ta moje šance ukázat se je prostě pryč. Nikdo mi nevyčítal, že jsem chyběla, ale ani nikdo neřekl, že se k tomu ještě vrátíme. V tu chvíli jsem necítila jen naštvání na kolegu, ale i sama na sebe. Že jsem neřekla, že by měl jít domů, že jsem si aspoň nesedla jinam nebo si nevyžádala možnost pracovat jeden den z domu.
Když jsem se po týdnu vrátila do práce, všichni to brali spíš jako historku. Padaly vtípky ve stylu, že příště sem budeme chodit v respirátorech, nebo že bychom měli mít v kanceláři karanténní zónu. Navenek jsem se smála, protože jsem nechtěla působit uraženě, ale uvnitř jsem měla strašně hořký pocit. Pořád jsem si přehrávala ten první den, kdy přišel úplně zjevně nemocný, a já jsem jen seděla a dělala, že je to v pohodě. Došlo mi, že se to celé možná nedalo úplně ovládnout, ale že jsem pro sebe taky nic moc neudělala. Řekla jsem si, že příště, když někdo přijde očividně nemocný, prostě řeknu, že s ním nechci sedět v jedné místnosti, i kdybych měla vypadat jako ta nepříjemná. A zároveň jsem si slíbila, že já sama do práce nemocná chodit nebudu, i kdyby na mě někdo tlačil. Protože teď už vím, jak snadno může jeden „musím to vydržet kvůli práci“ jinému člověku sebrat něco, co pro něj bylo hodně důležité.
