Článek
Pár dní předtím mi nebylo úplně dobře, ale nijak jsem to nehrotila. Byla jsem unavená, trochu slabá a brala jsem to tak, že toho mám prostě moc. To ráno taky nejdřív nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco vážného. Byla jsem doma, šla jsem si udělat čaj a fungovala normálně. Pak se to ale změnilo během chvilky. Najednou se mi sevřel hrudník, zatočila se mi hlava a musela jsem se chytit kuchyňské linky, protože jsem měla pocit, že neustojím vlastní tělo. Ještě jsem stihla zavolat na partnera, že něco není v pořádku. Neříkám to zpětně proto, abych z toho dělala drama, jen si pamatuju, že jsem v tu chvíli jasně cítila, že tohle není obyčejná slabost. Pak už se mi obraz začal rozpadat a sesunula jsem se na zem.
Co si z toho vlastně pamatuju
Co se dělo potom, vím hlavně od partnera a od doktorů, protože já sama z té části mám jen hodně nejasné útržky. Partner hned volal záchranku a podle pokynů operátorky začal s masáží srdce, protože jsem přestala reagovat a normálně dýchat. Když přijeli záchranáři, pokračovali v oživování a pak mě odvezli do nemocnice. Já si z toho zásahu nevybavuju skoro nic souvislého. Spíš jen tlak, který neumím přesně popsat, hlasy jakoby z dálky a pocit, že se nemůžu ani pohnout, ani na nic odpovědět. Nebyla v tom žádná jasná scéna, nic, co by šlo převyprávět krok za krokem. Jen zvláštní vnímání, které se nedalo uchopit.
To, co jsem v bezvědomí nějakým způsobem zachytila, nebylo nic nadpřirozeného ani filmového. Spíš zmatená směs pocitů a obrazů, které do sebe moc nezapadaly. Měla jsem dojem, že jdu nějakou známou chodbou, ale nebylo na ní nic výjimečného. Nebyla prázdná, nebyla zalitá světlem, prostě jen obyčejná a tichá, jako když člověk napůl spí a neví, jestli už je vzhůru, nebo ještě ne. Do toho se míchaly hlasy, které jsem neuměla přiřadit ke konkrétním lidem. A zároveň jsem měla pořád pocit, že mě něco vrací zpátky, i když jsem vlastně nevěděla odkud a kam. Právě tohle pro mě bylo po probuzení nejdivnější, protože to nepůsobilo jako běžný sen. Bylo to rozbité, nesouvislé, ale přesto zvláštně skutečné.
Pak přišlo číslo, které nešlo vytěsnit
Probudila jsem se až později v nemocnici na přístrojích a můj první pocit nebyla úleva, ale úplný zmatek. Nevěděla jsem pořádně, kde jsem, proč tam jsem a proč kolem mě všichni mluví tak opatrně a pomalu. Špatně se mi mluvilo, bolela mě hruď a všechno mi docházelo se zpožděním. Až doktorka mi jednoduše vysvětlila, že jsem měla zástavu srdce a že mě oživovali devatenáct minut. To číslo se mi zarylo do hlavy asi nejvíc. V tu chvíli mi došlo, že ty útržky, které jsem do té doby neuměla zařadit, nespojuju s obyčejným snem, ale právě s dobou, kdy mě resuscitovali. Nepřišlo mi to jako odhalení něčeho velkého, spíš jako další vrstva zmatku, kterou jsem musela přijmout.
Když za mnou potom přišel partner, bylo na něm vidět, že je otřesený víc než já. Dává to smysl, protože on viděl ten začátek doma, volal pomoc a pak mě sledoval, jak mě odvážejí. Já jsem v té době vlastně nic nevěděla, zatímco on to celé prožil při plném vědomí. Vyprávěl mi jen to nejnutnější a i tak bylo jasné, jak velký strach měl. Právě při pohledu na něj mi začalo docházet, jak blízko to celé bylo a že se to netýká jen mě. Nebyla to historka, kterou jednou odvyprávím a tím to skončí, ale něco, co zasáhlo i člověka vedle mě. I proto jsem měla potřebu si svoje vjemy porovnat s tím, co se podle ostatních skutečně stalo, a nedělat z nich něco většího, než čím pro mě ve skutečnosti byly.
Dneska o tom mluvím hlavně proto, že když někdo slyší spojení klinická smrt nebo zástava, často čeká nějaké velké tajemství nebo jasné poselství. Jenže moje zkušenost je mnohem obyčejnější. Neviděla jsem nic, co by mi převrátilo svět naruby nebo mi dalo odpovědi na všechno. Byla to směs klidu, zmatku, hlasů a zvláštního pocitu, že ještě nemám hotovo. Zpětně pro mě ale nebylo nejsilnější to, co se dělo během bezvědomí. Nejsilnější bylo až probuzení, informace o těch devatenácti minutách a vědomí, že jsem se do běžného života vrátila opravdu jen těsně. Od té doby beru vážně věci, které jsem dřív odkládala nebo zlehčovala. Ne proto, že bych se změnila v jiného člověka, ale protože už vím, jak rychle se může všechno během jednoho rána změnit.
