Článek
Už několik měsíců jsem si všímala, že mezi námi skoro neexistuje sex. Nejdřív jsem to brala jako únavu, pracovní stres, děti, klasika. Říkala jsem si, že to tak prostě někdy je, že jsme v náročné fázi a že se to zase zlepší. Jenže večery, kdy on usnul u televize a já ležela vedle něj a cítila se odmítnutá, začaly být čím dál častější. Přestávalo to být jen o sexu, spíš o tom, že už u nás mizelo i obyčejné pohlazení nebo obejmutí. Jednoho takového večera, kdy jsem zase koukala do stropu a v hlavě jela scénáře, jsem si řekla, že to takhle dál nejde. Že jestli to neřeknu nahlas, zblázním se z toho domýšlení.
Když místo uklidnění přijde věta, která převrátí všechno
Děti spaly, seděli jsme v kuchyni nad zbytkem večeře a skleničkou vína. Chvíli jsem to v sobě převalovala, až jsem nakonec prostě řekla, že mi chybí jeho doteky a že mám pocit, že už ho nepřitahuju. Čekala jsem klasickou odpověď o únavě a práci, něco, co mě uklidní. On ale dlouho mlčel a díval se do stolu. Ta pauza mi přišla nekonečná. A pak řekl: „Mně s tebou není dobře už delší dobu.“ V tu chvíli jako by se mi zúžil prostor kolem. Najednou to nebylo o tom, že on nemá chuť na sex, ale o tom, že mu se mnou není dobře. Ta věta mi projela celým tělem.
Začal mi popisovat, jak se poslední roky cítí spíš jako můj podřízený než partner. Říkal, že ho často seřvu kvůli maličkostem, že ho opravuju před dětmi i před kamarády a že když se mě zkusí obejmout, odtlačím ho s tím, že něco musím dodělat. Že moment, kdy ztratil chuť na sex, pro něj nebyl jeden večer, ale postupné ukládání pocitu, že je mi na obtíž. Jak to říkal, cítila jsem, jak se ve mně všechno stahuje, ale místo abych to vzala, začala jsem se bránit. Vytahovala jsem, kolik toho dělám doma i v práci, jak nestíhám a jak nemám kapacitu řešit ještě jeho pocity. Hádka se rychle rozjela, oba jsme zvýšili hlas, každý jsme se drželi svého. Nakonec odešel do ložnice a já zůstala sama v kuchyni. V hlavě mi pořád dokola běžela ta jedna věta: „Mně s tebou není dobře.“
Když ti nejbližší nastaví zrcadlo
Druhý den jsem seděla v práci nad počítačem, ale stejně jsem nic pořádného neudělala. Jen jsem si v hlavě přehrávala ten večer. O pauze jsem zavolala kamarádce, doufala jsem, že mě podpoří a řekne něco ve smyslu, že chlapi to tak mají a že se to zase zlomí. Místo toho se mě zeptala, jestli si uvědomuju, jak o něm mluvím. Připomněla mi, že jsem jí už několikrát říkala, že je pomalý, neschopný, že všechno stejně musím dodělat já. V tu chvíli mě zamrazilo. Najednou jsem si vybavila konkrétní situace, kdy jsem ho shodila před ostatními, aniž bych o tom přemýšlela. Poprvé mě napadlo, že možná nejde jen o to, že on nemá chuť, ale i o to, jaká vedle něj vlastně jsem.
Několik dní jsem o tom všem přemýšlela, převalovala to v sobě, chvíli se litovala, chvíli na něj zlobila a chvíli na sebe. Nakonec jsem se objednala k terapeutce, protože jsem měla pocit, že už sama sobě moc nevěřím. Na prvním sezení jsem jí říkala, že mi „jen“ chybí sex a že potřebuju poradit, jak ho zase nalákat, jak to mezi námi nějak oživit. Ona mě ale pořád vracela k tomu, jak o sobě mluvím, jak o něm mluvím a jak vypadají naše večery doma. Postupně ze mě dostala, že když není všechno podle mě, začnu organizovat, opravovat, komentovat. A že jakmile se ke mně někdo přiblíží moc blízko v momentě, kdy já jsem v režimu „musím něco zařídit“, tak ho od sebe v podstatě odstrčím.
Když zjistíš, že intimita nezačíná v ložnici
V jednu chvíli se na mě podívala a klidným hlasem řekla, že to nevypadá, že by u nás chyběl jen sex, ale že já sama mám problém vydržet v blízkosti, když něco nemám pod kontrolou. Zabolelo to. Měla jsem chuť se ohradit, vyjmenovat jí všechny důvody, proč to tak mám, ale zároveň jsem přesně věděla, o čem mluví. Cestou domů v tramvaji jsem si vybavovala konkrétní momenty. Jak ke mně přítel přišel zezadu v kuchyni a chtěl mě obejmout a já ho odbyla se slovy, že mám ruce od nádobí. Jak si ke mně večer sedl na gauč a chtěl se přitulit, a já automaticky sáhla po mobilu nebo vstala, že ještě něco musím udělat. Začala jsem chápat, že intimita nezačíná v ložnici, ale v těchhle obyčejných chvílích, které jsem já sama roky odmítala.
Večer jsem za ním tentokrát nešla s plánem, jak „zlepšit sex“. Jen jsem mu řekla, že o tom všem přemýšlím a že začínám chápat, proč mu se mnou nebylo dobře. Nepadaly žádné velké sliby ani scény. Spíš jsem poprvé nahlas přiznala, že mám problém s blízkostí, že se za to stydím a že to chci řešit, protože mě děsí, kam mě to dovedlo. On byl rezervovaný, bylo vidět, že si drží odstup a nechce se hned nechat ukonejšit. Ale vyslechl mě, nehádal se, jen přikývl. Ve mně zůstal strach, co bude dál, jestli to vůbec půjde napravit. Zároveň jsem ale cítila, že se něco posunulo. Už jsem si nemohla namlouvat, že jde jen o „nedostatek sexu“, když jsem najednou viděla, jak velký kus toho problému začíná u mě.
