Článek
Ráno sedím u kafe, jen tak projíždím mobil a vyskočí na mě titulek o rekordních platech v regionech. Kliknu na to, otevřu tabulku a tam svítí, že průměrný plat v Hradci je něco kolem dvaačtyřiceti tisíc. Chvilku na to koukám a v hlavě mi blikne, že se svými sedmačtyřiceti hrubého jsem vlastně nad průměrem. Podle článku bych měl být v pohodě. Jenže hned mi naskočí obraz mého účtu pět dní před výplatou, kdy přemýšlím, jestli radši zaplatit elektřinu včas, nebo nakoupit něco trochu lepšího než těstoviny s kečupem. Ten pocit „nadprůměrnosti“ se v tu chvíli nějak nedostavuje.
Když účtenka z reality nesedí s grafem v článku
Po práci jdu na větší nákup, protože lednice je skoro prázdná. Neberu žádné speciality, jen základ: rohlíky, chleba, nějaký levnější sýr, kuřecí, pár jogurtů, jablka, těstoviny, toaletní papír, prací prášek. Nic extra. U kasy mi pokladna ukáže částku, která se nebezpečně blíží tisícovce. Zaplatím, schovám účtenku do kapsy a cestou domů si ji ještě jednou pročítám, položku po položce. V hlavě mi jede, jak všude píšou, že inflace už brzdí a že se situace uklidňuje. Já ale při každém nákupu vidím, že peníze mizí stejně rychle, ne-li rychleji. Začínám být fakt naštvaný, protože ty grafy a optimistické články se míjejí s tím, co zažívám při úplně normálním nákupu.
Druhý den v práci stojíme s kolegou u kávovaru a nějak z toho sklouzneme na peníze. Jemu zrovna končí fixace hypotéky, tak počítá novou splátku. Vypráví, že už teď platí tolik, jako kdyby měl menší byt v Praze v nájmu, akorát my jsme v Hradci a máme hradecké platy. Dodá, že jeho kamarád dělá stejnou práci v Praze za o deset tisíc víc a přitom má nájem asi jen o dva tisíce vyšší než on tady. Chvíli to ve mně doznívá. Všude slyším, jak je v regionech levněji, jak se tam dá slušně žít i s nižším platem, a najednou mi dochází, že ta „regionální výhoda“ je spíš něco, co dobře vypadá v prezentaci, než že by to člověk opravdu cítil v peněžence.
Když se „růst mezd“ ozve z SMSky od majitele bytu
Odpoledne mi pípne zpráva od majitele bytu. Píše, že od léta zvedá nájem o tisícovku. Že prý všechno zdražilo a platy šly nahoru, tak je to prý logické. Dokonce se v té zprávě odvolává na nějaký článek o růstu mezd, podobný tomu, co jsem četl ráno. Čtu to několikrát dokola a cítím bezmoc. Vím, že kdybych se rozhodl hledat jiný byt, skončím buď s ještě vyšším nájmem, nebo někde za městem s dojížděním a dalším časem i penězi navíc. Odpíšu mu, že se mi to zdá moc a že s tím nesouhlasím, ale zároveň vím, že moje vyjednávací pozice je spíš teoretická. On ten byt pronajme kdykoli někomu jinému. Já nový byt jen tak z čistého vzduchu nevyčaruju.
Večer si sednu k počítači, otevřu internetové bankovnictví a vedle toho Excel. Řeknu si, že si to zkusím sepsat úplně natvrdo. Do jednoho sloupce si dám čistou mzdu, do druhého nájem, energie, internet, jízdenky, pojištění, stravu, drogerii, telefon, nějakou rezervu na oblečení nebo doktora. Když to všechno odečtu, zůstane mi částka, která se s představou „nadprůměrně placeného člověka v regionu“ moc nepotkává. Z hecu si začnu vyhledávat další statistiky. Narazím na rozdíl mezi průměrem a mediánem, zjistím, že většina čísel se uvádí v hrubém, a když se člověk prokliká dál, dočte se, že pár vysokých platů dokáže ten průměr docela dost vytáhnout nahoru. Dochází mi, že tahle čísla neříkají skoro nic o tom, jak žije většina lidí kolem mě, včetně mě samotného.
Od „jsem nad průměrem“ k tomu, co se děje na účtu
Další den, když zas někde vyskočí graf s průměrnou mzdou, už na to koukám jinak. Dřív jsem měl tendenci si k tomu hned přirazit, jestli jsem „nad“ nebo „pod“ a jestli bych se podle toho měl cítit dobře, nebo špatně. Teď ve mně ty články spíš vyvolávají podráždění, protože vím, co se děje na mém účtu po zaplacení nájmu a nákupu. Uvědomím si, že průměrný plat je jenom číslo, ke kterému si každý snadno domyslí realitu, která vůbec nemusí být pravda. Řeknu si, že se přestanu posuzovat podle nějaké tabulky v novinách. Místo toho chci mít víc pod kontrolou svoje vlastní příjmy a výdaje, hlídat si rozpočet a všechny ty statistiky brát jen jako hrubý šum na pozadí. Ne jako něco, co mi má říkat, jak se mám v Hradci ve svých sedmačtyřiceti hrubého cítit.
