Článek
Sobota před Vánoci. Nastupuju na ranní, vezmu si pokladnu blízko vchodu a říkám si, že osm hodin dám. Vzala jsem to kvůli nájmu a dárkům, jinak bych takhle plnou sobotu neriskovala. Vedoucí směny mě míjí se slovy, že se dneska nezastavíme, a mně se to zdá jako fráze, dokud se neotevřou dveře. Je devět a fronta se natáhne během minuty, pípá to skoro v kuse. Pozdravit, sáčky, klubová karta, kód na pečivo, papírky s cenami v hlavě. Snažím se držet tempo a být milá, i když vím, že to bude dlouhé.
Fronty, zadrhnutí a věčné kontroly cen
Po desáté už lidi přešlapují a padají pořád stejné věty: „Neotevřete další pokladnu?“ a „Já fakt spěchám.“ Beru vysílačku a ptám se, jestli je někdo volný. Odpověď: „Nemám koho.“ Tak jedu, jak to jde. Čím rychleji jedu, tím víc mám pocit, že se to zasekne. Zboží mi pípne dvakrát, hned to vidím na displeji, zvednu ruku a rozsvítím signál. Vedoucí přijde se servisním klíčem. Storno, podpis a fronta se zase o minutu zadrhne. Cítím, jak mi stoupá tep, snažím se dýchat pravidelně a nesledovat tváře za čtečkou.
Další paní chce cukroví levněji. „Na ceduli to měli za sto devadesát devět,“ říká bez pozdravu, ale není vyloženě nepříjemná, spíš pevně rozhodnutá. Pravidla znám, volám přes vysílačku kolegu na kontrolu ceny, nechci to střelit špatně. Za ní se ozvou povzdechy a někdo zahučí: „To se nikdy nepohneme.“ Chvíle ticha, pár pípnutí, kolega hlásí vyšší částku. Paní cukroví nechce. Posune ho ke mně na kraj a dál se věnuje nákupu, já ho odkládám vedle a v hlavě si to beru jako další drobnou překážku. Místo se plní věcmi, které si lidé rozmysleli, a mě to pokaždé trochu rozhodí.
Tvrdé hlasy a malé záblesky lidskosti
Hned po ní přijde chlap s přeplněným vozíkem. Bez pozdravu hodí první věci na pás: „Pohněte, slečno.“ V duchu si říkám: dýchej, jedna položka za druhou, a nahlas mu klidně odpovím: „Jedeme, jak to jde.“ V řadě za ním někdo zavolá: „Klid, všichni to chceme mít za sebou.“ Ten hlas mě překvapí. Chlap trochu zmlkne a posune se s vozíkem. Napětí opadne, aspoň na chvíli. Chytím znovu rytmus: sáček, píp, sáček, píp, kontroluju košík, jestli v něm něco nezůstalo. Když to plyne, jde to. Jakmile se zastavím, všechno se zadrhne.
Pak přijde maminka se dvěma dětmi a prosí, jestli jí nákup rozdělím do dvou tašek, „ať to nepraskne“. Kývnu, podám jí dvě tašky, započítám je, pustím pás pomaleji a křehké věci dám nahoru stranou. Jedu stejně rychle, ale víc hlídám pořadí. Děti stojí tiše vedle ní a sledují, jak to pípá. Maminka se na mě usměje: „Děkuju, hlavně to přežijte.“ Ta věta mi uleví v tom napětí, které se mi od rána hromadí. Využiju chvilky, zvednu oči a řeknu: „Díky.“ Cítím, jak se mi srovnává dech, a připomenu si, že nejsem jen obsluha pokladny.
Koloběh odpoledne a pocit, že to dám
Odpoledne se fronty střídavě prodlužují a zkracují, ale nezmizí. Vrací se stejné situace v menších obměnách: dvojité pípnutí, storno, kontrola ceny, drobné hádky o slevy, někdy i rychlé „děkuju“. Když můžu, dávám lidem věci do tašek tak, aby jim doma nic nevyteklo. Když nemůžu, držím aspoň oční kontakt a pozdrav. Na vysílačce běží jména, přesuny, prosby o pauzu. Na vteřinu se napiju studeného čaje mezi zákazníky a vracím se k pásu. Každý další nákup je podobný, jen se liší v drobnostech. Občas si v duchu opakuju: zvládneš to, jeden košík, další košík, a pak konec.
Na konci směny sedím v zázemí s vychladlým čajem a prsty se mi chvíli třesou. V hlavě mi pořád znějí věty z dneška: „Neotevřete další pokladnu?“, „Já spěchám“, „Na ceduli to bylo méně.“ Dívám se na telefon a píšu kamarádce: Žiju. Zítra si beru láhev vody a tyčinku a možná i pohodlnější ponožky. Převléknu se, projdu kolem zavírajících se dveří a nadechnu se studeného vzduchu. Jdu domů unavená, ale klidná. Vzala jsem to kvůli penězům a nakonec jsem si odnesla i pocit, že jsem to dala. Není to výhra, jen hotová směna. Pro dnešek to stačí.
