Článek
Do sauny jsem se chystala roky a pořád jsem to odkládala. Nahota mezi cizími lidmi pro mě byla hrozně nepříjemná představa. Vždycky jsem si říkala, že na to nejsem „ten typ“. Kamarádka mě ale jednou přemluvila, že půjdeme večer do malého wellness ve městě. Tvrdila, že večer tam skoro nikdo není a že je to celé hrozně diskrétní. Nejspíš jsem potřebovala někoho, kdo to ode mě tak trochu převezme, protože jsem nakonec souhlasila. Lákalo mě zkusit něco nového, ale zároveň jsem chtěla mít pocit, že jsem trochu schovaná, ne vystavená na odiv.
Na recepci jsem se hned při placení přiznala, že jsem v sauně poprvé a že jsem trochu nervózní. Slečna za pultem reagovala mile, vůbec se mi neposmívala, spíš to vzala jako běžnou věc. Řekla, že pro mě bude ideální jejich malá oddělená sauna v zadní části. Vysvětlila mi, že když tam vejdu, mám z chodby přepnout cedulku na „obsazeno“ a tím je jasné, že je uvnitř někdo sám a nechce rušit. V tu chvíli jsem byla hlavně ráda, že někdo myslí na takové stydlíny jako jsem já. Informací kolem bylo ale tolik – čas vstupu, sprcha, ručník, odpočívárna –, že jsem si tu cedulku v hlavě nezapsala jako něco zásadního. Spíš jako detail, který nějak zvládnu, až tam dojdu.
První kroky do „soukromé“ sauny
S kamarádkou jsme se domluvily, že ona půjde do velké smíšené sauny, protože je na to zvyklá, a já si v klidu vyzkouším tu malou vzadu. V šatně jsem se převlékla do županu a chvíli se na sebe dívala do zrcadla. Cítila jsem, jak ve mně bojuje zvědavost s odporem k vlastní nahotě. Nakonec jsem si řekla, že když už jsem sem přišla, tak to prostě zkusím. Na chodbě jsem našla dveře s nápisem „privátní sauna“ a trochu mi spadl kámen ze srdce. Vejdu, zavřu za sebou, hotovo. Přesně to jsem udělala – jen jsem ty dveře prostě zavřela. Cedulka na chodbě tam samozřejmě visela, ale já ji v tu chvíli vůbec neřešila. Všechna moje pozornost byla na tom, že mám konečně „svůj“ prostor a že to nějak zvládnu.
Uvnitř jsem si sundala župan, rozvěsila ho na háček a odložila ručník tak, jak jsem to viděla ve videích o saunování. Sedla jsem si nahá na lavici a chvíli jsem jen sledovala, co to se mnou dělá. Čekala jsem, že se budu cítit strašně zranitelně, ale najednou to nebylo tak hrozné. Nikdo se na mě nedívá, nikdo mě neposuzuje, jsem tam sama. Pára se pomalu zvedala, začala jsem se potit a najednou mi to přišlo docela příjemné. Hlavou mi proběhlo, že je vlastně fajn nemuset řešit plavky, břicho, stehna, prostě nic. Zavřela jsem oči a měla pocit, že jsem si vybojovala kus soukromí, ve kterém můžu být taková, jaká jsem. Vůbec mě nenapadlo, že zvenčí to může vypadat jako volná sauna, do které může kdokoli vejít.
Okamžik, kdy se soukromí změnilo ve scénu
Najednou se dveře prudce otevřely. Žádné zaklepání, prostě světlo z chodby a v nich hlava nějaké paní, která se snažila nakouknout dovnitř. Za ní se tlačilo několik dalších lidí. V první vteřině jsem byla úplně mimo, mozek nestíhal. Jen jsem instinktivně skočila po ručníku a přitiskla si ho k tělu. V tom zmatku jsem v tom davu zahlédla tvář maminky z dětského kroužku, kam chodí moje dítě, a chlapa, kterého vídám běhat kolem našeho baráku. Všechno se mi v hlavě spojilo v jednu trapnou scénu. Došlo mi, že jsem si prostě nepřepnula tu zatracenou cedulku na „obsazeno“ a že oni úplně logicky čekali, že je sauna volná. Připadalo mi, že tam sedím úplně odhalená, nejen fyzicky, ale i před lidmi, se kterými jsem zvyklá se potkávat v bundě a džínách.
Skupinka se začala omlouvat, dveře se zase rychle zavřely a mně v sauně zůstalo jen bušící srdce a horko, které už nebylo jen z páry. Chvíli jsem seděla na lavici, přikrytá ručníkem, a přemítala, jestli mám brečet, smát se nebo se naštvat. Cítila jsem hlavně stud a vztek sama na sebe, že jsem byla tak nepozorná. Po pár minutách jsem to vzdala, oblékla se, zabalila do županu a šla na recepci. Tam jsem slečně popisovala, co se stalo. Omluvila se mi, že mi to s tou cedulkou možná měla říct důrazněji, a nabídla mi slevu na příště. Nehledaly jsme viníka, spíš jsme obě uznaly, že to byla nešťastná shoda okolností a moje nepozornost.
Setkání tváří v tvář po trapasu
V odpočívárně mě čekala další zkouška. Samozřejmě jsem tam narazila na tu samou skupinku, co mi před chvílí vlezla do sauny. První reakce byla chuť se otočit a zmizet zpátky do šatny. Jenže mi přišlo ještě trapnější dělat, že tam nejsem. Sedla jsem si teda na kraj lehátka, nalila si vodu a dělala, že čtu. Chvíli bylo ticho. Pak ta maminka z kroužku s úsměvem řekla: „V sauně jsme stejně všichni nazí, aspoň se takhle seznámíme rychleji.“ Všichni se zasmáli, včetně mě. V tu chvíli mi spadl obrovský kámen ze srdce, protože jsem viděla, že to fakt neberou dramaticky ani posměšně. Prostě jen situace, která se stala.
Cestou domů jsem v sobě pořád cítila ten známý pocit horka v obličeji, když jsem si představila, že ty lidi potkám příště v supermarketu nebo na hřišti. Zároveň mi ale docházelo, že se vlastně nic zásadního nestalo. Nikdo mě neurazil, neztrapňoval, všichni to vzali jako omyl. Ten nejhorší trapas se odehrál hlavně v mojí hlavě. Kamarádce jsem cestou vyprávěla, co se stalo, a ona to vzala s humorem, skoro až samozřejmě. V duchu jsem si říkala, že příště už klidně půjdu i do té „veřejné“ sauny. Po tomhle zážitku mě ten strach z vlastní nahoty přestal tolik svazovat. Ne proto, že bych si začala připadat dokonalá, ale protože jsem si vyzkoušela, že když mě někdo vidí nahou, svět se nezhroutí.
