Kauza Miletín: Strach z neznáma a nedovzdělanost v oblasti duševního zdraví

Čeho se bojíte, co by se tu podle vás dělo?

Těch lidí, co tam budou.

A to budou jaký?

Určitě ne normální jako my, že jo.

Tohle zaznělo z úst jedné z respondentek, které jsou proti výstavbě nového domu v Miletíně. Tu plánuje Královéhradecký kraj. Mělo by tu bydlet 10 (slovy deset) lidí s duševním onemocněním, kteří jsou stabilizovaní.

V obci s tisíci obyvateli to vzbudilo poměrně velký poprask a došlo to tak daleko, že vznikla petice a lidi se doslova zhádali na jednom z veřejných zastupitelstev. Mně to třeba vůbec nepřišlo jako přiměřená a normální reakce.

Z celé reportáže, kterou najdete výše, vyplývá jediné… Kromě těžko dostupné psychiatrické péče a nedostatečných prostor pro zaléčené lidi s duševním onemocněním v Česku, chybí hlavně všeobecné povědomí o tom, co duševní nemoci obnáší. Většina z těchto lidí není nebezpečných svému okolí, ale spíše sami sobě (v případě neléčených depresí často přichází sebevražedné myšlenky). Velké množství těchto problémů se dá zaléčit natolik, aby člověk s drobnou dopomocí fungoval jako „normální“ lidé.

Podle mě je potřeba těmto lidem, kteří mají prostě jen jiný typ nemoci, než je třeba poměrně běžná cukrovka, dát šanci se vrátit do důstojného života. Jsem ráda, že tento názor má i miletínský pan starosta, který záměr Královéhradeckého kraje obhajuje přesto, že mu to u části obyvatel nepřidá volební body.

Lidí s duševním onemocněním přibývá. S úzkostmi a depresemi se bohužel často potýkají už i děti na základní škole. Je toho na ně často příliš. Doba je zrychlená, sociální sítě a jejich obsah mají také obrovský vliv. Dětských psychiatrů je žalostně málo a čekací doby jsou na dlouhé měsíce.

Ještě generace mých rodičů i Husákových dětí vyrostla v době, kdy psychické odchylky byly naprosté tabu. Mají dodnes spoustu zbytečných předsudků a neuvědomují si, že i jejich psychika se může sesypat jako domeček z karet. Lidé s duševním onemocněním byli za socialismu často zavíráni do ústavů, kde se k nim mnohdy nechovali hezky. Bohužel i v dnešní době si někteří lidé z hospitalizace odnesou negativní zážitky místo pomoci, ale to je jiný příběh… Medikace v dobách socialismu rozhodně nebyla na takové úrovni jako je dnes. Měla více nežádoucích účinků a trvalo mnohem déle, než začala působit.

Duševní onemocnění má i spoustu známých nebo slavných lidí. Jiří Langmajer nebo Miroslav Hanuš, oba známí a oblíbení herci, mají bohaté zkušenosti s depresemi. To je vážné duševní onemocnění.

Miloše Kopeckého, Winstona Churchilla, Ludwiga Van Beethovena, Vincenta Van Gogha, Edgara Allana Poea nebo Ernesta Hemingwaye spojuje to, že měli bipolární afektivní poruchu. Během ní se běžně střídají fáze přehnaně nadnesené euforické nálady (mánie), kdy se člověk cítí skvěle a má sklony k velmi nezodpovědnému jednání. Když manická epizoda odezní, tak se nálada propadne do úplně opačného stavu, tedy do deprese.

Před časem na sebe v médiích „upozornil“ svým chováním bývalý moderátor a člen kapely Těžkej Pokondr Roman Ondráček, o kterém si dost komentujících myslelo, že jede v drogách. Na mě působil spíš tak, že byl v manické fázi své nemoci, což je bipolární afektivní porucha (BAP), které se dříve říkalo maniodepresivní psychóza. Dnes tato známá jména z umělecké branže můžeme označit jako osoby se zkušeností s duševním onemocněním.

Tohle téma se mě osobně dotýká hlavně proto, že také patřím mezi tyto lidi, jen jsem o tom nevěděla. Do velký míry to ovlivňovalo můj život až do Kristových let.

Mám lehce přes rok diagnostikovanou BAP, se kterou se léčím. Moje verze téhle nemoci je poměrně v pohodě oproti mnoha jiným se stejnou diagnózou. Už rok jsem díky lékům v remisi. Měla jsem štěstí v neštěstí. Nepropadám se do depresivních stavů, ale zažívala jsem víceméně jen příjemné mánie nebo hypomanie. Moje lékařka na duši mi říká, že je to ta lepší varianta.

Věděla jsem, že se mnou něco je, ale nevěděla jsem co. Myslela jsem si, že mám ADHD, protože jsem měla velký problém s koncentrací a udržením tématu. Navenek jsem byla tak hyperaktivní, že mi kamarádi už na střední říkali, že jsem taková veverka na kofeinu. Některé projevy ADHD a mánie jsou navenek podobné. Příčina je odlišná.

Největší problém mi euforické stavy dělaly v mezilidských vztazích. Introvertnější lidi se mi měli tendenci vyhýbat, protože jsem nezavřela pusu, skákala od tématu k tématu, takže mě absolutně nestíhali a asi jsem je vysávala. Někoho naopak ta energie, kterou jsem vyzařovala, nabíjela.

Bylo mi to líto. Měla jsem ráda lidi, chtěla jsem se s nimi kamarádit a nechápala jsem, co dělám špatně. Všecko se mi povedlo rozklíčovat až poté, co jsem se dozvěděla, že mám afektivní poruchu nálady. S léčbou jsem neváhala.

Nemoc se mi nejvíce rozjela v době, kdy jsem zažívala obrovský stres (rozchod, úmrtí v rodině…). Můj táta si dokonce myslel, že beru drogy, což samozřejmě nebyla pravda. Nemohla jsem skoro spát a na pokraji kolapsu jsem navštívila krizové centrum RIAPS, kde mi dali slabá antipsychotika, abych se mohla vyspat. Zkrátka toho bylo na jednoho člověka moc a moje psychika to nedala. Možná to bylo už na hospitalizaci, ale nakonec jsem to zvládla ambulantně.

Beru stabilizátory nálady, které mě zpomalily a stáhly mou náladu blíže k normě. Mělo to vliv i na mezilidské vztahy. Lidi se v mé přítomnosti cítí mnohem líp a řekla bych, že mi část z nich i fandí. Všeobecně se tím netajím a mluvím o tom otevřeně. Je to pro mě snazší vysvětlit, že mám občas nadprůměrně dobrou náladu, což ovlivňuje i moje reakce v některých vypjatých situacích. Psychiatr je lékař jako každý jiný a nestydím se, že potřebuju jeho pomoc.