Článek
Pohled na nynější vesnice je smutný. Kde jsou staré chalupy, kde sedí babička na zápraží na lavičce a mele prsty a sleduje slepice? V posledních letech se ráz vesnic dost změnil. Starousedlíků ubývá a nahrazují je naplaveniny z měst, kteří nemají takový vztah ke vsi. Ze starých chalup budují moderní vily a nejlépe co s nejvyšším plotem. Své sousedy skoro ani neznají, nezajímají se o nic a ještě si vzájemně škodí.
Za dob mé babičky byla vesnice velice živá. Obec jako taková měla kolem 150 obyvatel, měla hostinec, obchod, tři výčepy, hasičskou zbrojnici, malotřídku, vepřín, kravín, kampeličku a lidé k sobě měli tak nějak blíž. Scházeli se v sálu hostince, kde sokolové cvičili, mládež a dobrovolníci secvičovali divadelní představení. Staří dědové hráli pro místní děti loutkové divadlo, hráli se volejbalové a fotbalové zápasy a lidé se dokázali pobavit.
Dnešní pohled na stejnou vesnici je žalostný. Počet obyvatel se zvýšil na 230. Hostinec je zavřený a chátrá už řadu let, obchod zkrachoval taky před několika lety, vepřín i kravín uzavřený, hasičský dobrovolný sbor ukončil svou činnost. Kulturní život obce zachraňují dobrovolníci, co ve svém volnu dokáží pro občany vymyslet a zajistit různé akce, na které chodí jen hrstka lidí. Každý je raději zavřený za svým plotem a nic víc ho nezajímá. Vrcholem všeho je, když si soused na souseda stěžuje, že ho obtěžuje štěkající pes nebo kokrhající kohout.
Kam se ztratilo to kouzlo vesnice? Kde je ta lidskost a vzájemná pomoc mezi lidmi? Děti starousedlíků utíkají do měst a lidé z měst utíkají na vesnice. Občanská vybavenost vesnic klesá a někde se drží už jen na vlásku. Je to smutný pohled na pustou vesnici, kde se děti neprohání na kole nebo neběhají za míčem na hřišti. Co zmůže pár nadšenců z vesnice, když není odezva? Vůbec nic. Prostě pomalým tempem vesnický život upadá a dojde do bodu, kdy se opravdu sousedi nebudou vůbec znát, zdravit se a jen přežívat na svém oploceném pozemku.
