Článek
Mám možná trochu úchylku. Dost času strávím pročítáním diskuzí u článků, které mne nějakým způsobem zasáhnou. Nejsem na to příliš pyšná, ale je to taková moje guilty pleasure a zase nevlastním třeba televizi, tak co… Naprostá většina diskuzí týkajících se v podstatě čehokoliv se svrhne ve válku generace staré a generace mladé o to, jestli to bývalo lepší kdysi anebo dnes. Je to opravdu docela vtipné, co si často člověk přečte za výplody z obou stran. Vzhledem k tomu, že já se ale díky svému věku (promiňte, starší, opravdu za to nemůžu), řadím mezi ´mládež´, je jasné, které názory jsou mi blízké. A to se určitě neřadím mezi nějaké ´pražské sluníčkáře´, jsem z periferie.
Dám příklad. Tuhle jsem četla diskuzi pod článkem týkajícím se povinné vojenské služby v minulém režimu. Samozřejmě jsem předem věděla, co mě v diskuzi čeká. Fakt nevím, proč takhle marním čas… Ale zrekapitulujme si to. Povzdechy mužů dnes okolo padesátky až sedmdesátky o tom, jak vlastně ta vojna byla hrozně fajn, ale jak občas někoho někdo nutil chodit bosého po střepech nebo jej v mrazu poléval vodou. A to nejdůležitější na závěr, jak by to ti dnešní ubožáci nezvládli a jak to z nich tehdy ve dvaceti udělalo samostatné chlapy. Nechci se v tom tolik patlat, je to opravdu jen příklad pro to, co chci rozvést dále, ale neodpustím si to. Vojna z nich udělala samostatné chlapy, kteří třeba přišli samostatně v šest večer (nebo tehdy spíš ve dvě?) z práce domů a samostatně se zeptali manželky, co teda jako bude k večeři. Samostatně podali žádost o práci, v rámci které jim byl přidělen družstevní byt? Jako vážně? Já vůbec nechci jednostranně očerňovat starší generaci, opravdu ne, jen se jim snažím nastavit zrcadlo. Je mi jasné, že tak jako v každé době, bylo mezi nimi spoustu schopných a pracovitých lidí, ale taky spoustu lenochů a budižkničemu. Jen mám pocit, že to ta jejich generace neumí nic jiného, než militantně, jednostranně a bez výjimky očerňovat generaci naši.
Doba se změnila a lidstvo se tomu přizpůsobilo. Můj muž sice nebyl na vojně a neumí se zbraní, ale nemá problém obstarat všechny práce, které by starší jedinci nazvali ženskými. Neseřve mě, když přijde po své dlouhé denní službě třeba až v půl osmé domů a nemá zrovna kouřící hrnec na stole. Přebalí dítě, dojde s ním k doktorovi, zateplí dům, vyrobí nám skříně nebo jiný nábytek, umí jazyk, pobyl nějaký, byť nedlouhý čas v cizině. A to rozhodně není nijak výjimečný, ve svém okolí vidím třicátníky, kteří vesměs fungují podobně. Samozřejmě i ženy jim zdatně sekundují, takže já zase na oplátku jsem schopná přinést domů slušné peníze, zaobstarat dům i dítě, samozřejmě řídít auto nebo třeba navařit IPU na podlahu našeho tehdy vznikajícího domu. Role se slily, dnes se už vesměs tolik nehraje na mužskou a ženskou práci.
Mám jednu teorii, proč je nám generace našich rodičů na míle daleko, troufám si tvrdit, že asi dál, než třeba generace před nimi. Lidé, kterým je dnes okolo padesáti výš, zažili přerod nejen režimu, ale celého systému fungování společnosti v období, kdy byli v nejproduktivnějším věku. Bohužel už bylo pro mnohé pozdě na to, aby byli schopni na tuto změnu adekvátně zareagovat (čest výjimkám a není jich zase úplně málo). Už bylo pozdě na to, aby dohnali jazykový hendikep. Bylo pozdě na to, aby si zvykli na běžné cestování do zahraničí, ať už za prací anebo jen tak. Bylo pozdě na to, aby si zvykli na menšiny, které v zahraničí potkají (a to já rozhodně nejsem nějaký uprchlíkomil). Pro mnohé bylo pozdě na to, aby se dokázali v hlavě přenastavit ze systému ´každý má práci a vydělá si v ní plus minus stejně´ do systému ´jaký si to udělám, takový to mám´. Ti, kteří to nezvládli, dnes nadávají. Nadávají na zpovykanou mladou generaci, co jen cestuje a nemá vlastní bydlení. Nadávají na Evropskou unii. Nadávají na elektromobily, na fotovoltaiku, tepelná čerpadla, emisní povolenky. Nadávají na Ukrajince, na Němce a Rakušany, kteří mohou za to, jak se tu dnes máme. Nadávají na rozmazlené děti a na chlapce, co nezažili vojnu. Vše je dnes zlé, bez výjimky. A co není zlé, to si přizpůsobí v mozaice svých názorů tak, že se to přece jen nakonec zlým stane. Za to oni, oni v tom uměli chodit… Tato jejich zloba a povyšování se nad mladými je pouze pokusem zakrýt svoji nejistotu a neschopnost přežít v dnešním světě, který je tak vzdálený tomu, do kterého se narodili. Nejsou schopni alespoň částečné sebereflexe a pochopení, že svět ani tehdy ani dnes nebyl a není černobílý. Že něco bylo opravdu lepší tehdy, třeba politika bydlení, což moje generace veskrze nepopírá, a něco je zase lepší dnes. Což ale oni neuznají, i kdybyste je na skřipec natahovali.
