Článek
Anna nikdy nechtěla být matkou, která dětem zakazuje úplně všechno. Zároveň ale věří, že děti potřebují určité hranice. U nich doma proto platí několik jednoduchých pravidel – například kdy se chodí spát, kolik času mohou děti trávit u tabletu a že některé povinnosti se zkrátka musí udělat, i když se jim zrovna nechce.
S tím však její matka úplně nesouhlasí. „Babička je na děti hodná a ony ji milují. Jenže před nimi občas řekne, že jsem moc přísná nebo že bych jim měla něco dovolit. Dřív jsem to přešla, protože jsem si říkala, že je to jen poznámka. Pak jsem si ale všimla, že dcera začala moje rozhodnutí porovnávat s tím, co říká babička,“ popisuje Anna.
Dělá z ní toho zlého rodiče
Nejprve šlo o drobnosti. Dcera chtěla večer ještě sledovat pohádku, Anna jí řekla, že už je čas jít spát. Babička se do situace vložila se slovy, že o pár minut přece nejde. Jindy Anna odmítla koupit sladkost před večeří. Dcera se rozčílila a babička jí podle Anny řekla, že maminka je zbytečně přísná. „V tu chvíli jsem nic neřekla. Nechtěla jsem dělat scénu kvůli bonbonu. Jenže pak dcera začala říkat: Babička by mi to dovolila. A přesně tomu jsem se chtěla vyhnout.“
Anna si začala uvědomovat, že problém není v tom, že by babička měla jiný názor. Prarodiče podle ní přirozeně vychovávají vnoučata trochu jinak než rodiče své děti. Vadí jí ale způsob, jakým svůj názor prezentuje. Pokud babička dětem řekne, že je maminka příliš přísná, dítě podle Anny neslyší jen obyčejnou poznámku. Slyší také, že pravidlo, které nastavila máma, možná není potřeba respektovat. „Kdyby mi řekla mezi čtyřma očima, že něco dělám špatně, můžeme se o tom bavit. Ale když to řekne dětem, staví mě do pozice toho zlého rodiče,“ říká Anna.
Už si s ní musela promluvit
Situace se zhoršila ve chvíli, kdy si její dcera začala babiččiny výroky osvojovat. Když Anna něco zakázala, dcera se už neptala pouze proč. Začala argumentovat tím, co jí řekla babička. Jednou například odmítla uklidit hračky před spaním. Anna jí připomněla, že jde o pravidlo, které doma platí. Dcera jí ale odpověděla, že babička říká, že děti by si měly hlavně hrát a maminka všechno moc řeší. „To už mě opravdu zabolelo. Ne kvůli tomu úklidu, ale protože jsem najednou slyšela vlastní slova vrácená přes dítě. Došlo mi, že si babiččiny poznámky bere k srdci.“
Rozhodla se proto s matkou promluvit. Nechtěla ji obviňovat ani jí zakazovat, aby měla na výchovu vlastní názor. Potřebovala jí ale vysvětlit, že některé věci nechce řešit před dětmi. „Řekla jsem jí, že nechci, aby přede mnou nebo před dětmi říkala, že jsem špatná matka nebo že jsem příliš přísná. Pokud má pocit, že něco dělám špatně, může mi to říct mezi čtyřma očima,“ popisuje Anna. Babička se podle ní nejprve bránila. Tvrdila, že děti jen rozmazluje a že Anna bere všechno příliš vážně a zároveň měla pocit, že jako babička má právo děti trochu hýčkat.
Vztah s dcerou je pro ni velice citlivý
Anna s tím souhlasí. Nechce z babičky dělat druhého rodiče, který musí dodržovat každé domácí pravidlo do posledního detailu. Některé zásady jsou ale podle ní jiné. „Ať jim u sebe dá něco dobrého, ať s nimi zůstane vzhůru o trochu déle nebo jim koupí zmrzlinu. To mi nevadí. Ale nechci, aby jim vysvětlovala, že jejich vlastní maminka je zbytečně přísná.“
Nejcitlivější je pro Annu právě vztah s dcerou. Nechce, aby se mezi nimi vytvořila situace, kdy dítě začne hledat u babičky spojence pokaždé, když se mu nelíbí rozhodnutí rodiče. Zároveň si uvědomuje, že děti přirozeně zkoušejí hranice a pokud zjistí, že jeden dospělý řekne ne a jiný ano, logicky se pokusí využít toho, co je pro ně výhodnější. „Dcera není hloupá. Když ví, že u babičky může něco, co doma nesmí, samozřejmě se toho chytí. Proto nechci, aby mezi námi dospělými vznikala soutěž o to, kdo bude hodnější,“ vysvětluje Anna.
Situace se trochu uklidnila
Po rozhovoru se situace podle ní částečně uklidnila. Babička si začala dávat větší pozor na to, co před dětmi říká. Neznamená to ale, že by se jejich názory úplně sjednotily. Anna se s tím už smířila. Nečeká, že její matka bude na všechno reagovat stejně jako ona. Za důležité považuje především to, aby děti věděly, že o zásadních věcech rozhodují rodiče. „Nechci, aby děti měly pocit, že babička je hodná a maminka zlá. Ani nechci, aby si babička musela hlídat každé slovo. Jen potřebuju, aby respektovala, že já jsem jejich máma a některá pravidla nastavujeme z nějakého důvodu,“ uzavírá Anna.
Podle ní se navíc ukázalo, že podobné konflikty se nevyřeší tím, že jeden dospělý jednoduše ustoupí. Pokud mají děti respektovat hranice, musí je nejprve respektovat i dospělí mezi sebou. Babička může být pro vnoučata člověkem, u kterého zažijí trochu jiné věci než doma. Neměla by se však kvůli tomu stavět do role soupeře jejich rodičů.
Zdroj: autorský článek
