Článek
Když se dnes mluví o bydlení za socialismu, často zaznívá jednoduché srovnání: byty byly levné, nájmy nízké a mladé rodiny nemusely řešit milionové hypotéky. Na první pohled to zní jako argument, který nelze zpochybnit. Realita však byla podstatně složitější. Bydlení sice stálo méně peněz než dnes, ale získat ho nebylo jednoduché. Právě dostupnost bydlení představovala jeden z největších problémů tehdejšího Československa. Lidé často neřešili, zda si byt mohou dovolit zaplatit, ale zda se k němu vůbec dostanou.
Nájem za několik stovek
Jedním z největších rozdílů oproti současnosti byly ceny nájmů. Nájemné bylo regulováno státem a po desetiletí se prakticky neměnilo. U bytů první kategorie činilo na konci totality 2,50 Kčs za metr čtvereční. Za byt o velikosti 70 metrů čtverečních tak rodina zaplatila přibližně 175 korun měsíčně. Pokud jste měli štěstí na podnikový byt, mohli jste se dostat na krásnou částku za 100 korun měsíčně. Za městské byty se platilo kolem 200 až 280 korun.
V době, kdy průměrná mzda na konci 80. let dosahovala přibližně 3 170 korun, představovaly náklady na bydlení jen malou část rodinného rozpočtu. Dnešní situace je zcela odlišná. Nájem podobně velkého bytu se ve větších městech pohybuje v řádu desítek tisíc korun a často spolyká třetinu nebo dokonce polovinu příjmů domácnosti. To je jeden z hlavních důvodů, proč řada lidí vzpomíná na socialistické bydlení s nostalgií. Jenže samotná výše nájmu ukazuje pouze část příběhu.
Ne vždy se dalo mluvit o luxusu
Levné bydlení neznamenalo dostupné bydlení
Dnes si člověk může pronajmout nebo koupit byt prakticky kdekoliv, pokud má dostatek peněz. Za socialismu však taková možnost neexistovala. Většina bytového fondu byla státní, podniková nebo družstevní. Trh s nemovitostmi v dnešním smyslu prakticky nefungoval. Byty se přidělovaly prostřednictvím národních výborů, podniků nebo bytových družstev. O tom, kdo bydlení získá, často nerozhodovala finanční situace, ale pořadník, zaměstnání nebo aktuální bytová politika.
Mladé rodiny proto běžně podávaly žádosti o byt a čekaly na přidělení několik let. V některých regionech byly čekací doby kratší, ve velkých městech se však mohly protáhnout na dlouhé období. Mít peníze tedy ještě neznamenalo mít byt. Zde vzniká jeden z největších mýtů o bydlení před rokem 1989. Byty nebyly drahé, ale jejich nedostatek byl chronický.
Panelová výstavba nestačila
Stát se snažil bytovou krizi řešit rozsáhlou výstavbou sídlišť. V 70. a 80. letech rostly po celé republice panelové domy rekordním tempem. Jen mezi lety 1970 a 1980 vzniklo více než 800 tisíc nových bytů. Přesto poptávka převyšovala nabídku. Mladé rodiny často žily několik let u rodičů, než získaly vlastní bydlení. Nedostatek bytů byl jedním z důvodů, proč vznikaly rozsáhlé pořadníky a proč bylo přidělení bytu považováno za významnou životní událost.
Specifickou kapitolou byly družstevní byty. Mnoho lidí na ně dodnes vzpomíná jako na cestu k vlastnímu bydlení. Ve skutečnosti však nešlo o vlastnictví v dnešním slova smyslu. Zájemce musel složit členský podíl a získal právo byt užívat, samotný byt ale patřil družstvu. Prodej, převod nebo jiné nakládání s bytem podléhaly pravidlům, která byla výrazně přísnější než dnes. Ve srovnání se současným vlastnickým bydlením šlo o úplně jiný systém. Člověk sice získal stabilní střechu nad hlavou, ale nemohl s bytem volně obchodovat jako dnes.
Kolik stojí byt dnes?
Zatímco za socialismu se většina lidí soustředila na získání bytu, dnes je hlavní překážkou jeho cena. Průměrná nabídková cena bytů v České republice se aktuálně pohybuje okolo 100 tisíc korun za metr čtvereční. Ve velkých městech jsou ceny ještě výrazně vyšší. V Praze se běžně prodávají byty za více než 150 tisíc korun za metr čtvereční a u novostaveb dosahují nabídkové ceny ještě vyšších hodnot.
Byt o velikosti 70 metrů čtverečních tak vychází přibližně na sedm milionů korun. Ve velkých městech jsou ceny výrazně vyšší. Například v Praze se obdobný byt běžně prodává za více než deset milionů korun. Na rozdíl od socialismu však byt nemusí přidělit úřad, podnik ani družstvo. Kdo má potřebné finance nebo získá hypotéku, může si vybrat lokalitu, velikost i typ bydlení podle vlastních představ.
Jsou dnes byty dostupnější?
Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Při srovnání dostupnosti bydlení je však důležité dívat se nejen na samotné ceny, ale také na poměr mezi příjmy a náklady na bydlení. Na konci socialismu činila průměrná hrubá mzda přibližně 3 170 korun měsíčně, tedy zhruba 38 tisíc korun ročně. Nájem běžného bytu o velikosti 70 metrů čtverečních tehdy vycházel přibližně na 175 korun měsíčně, což znamenalo roční výdaj okolo 2 100 korun. Náklady na bydlení tak představovaly jen asi 5,5 procenta ročního příjmu průměrného zaměstnance. Dnes je situace zcela odlišná.
Průměrná mzda se pohybuje kolem 50 tisíc korun měsíčně, tedy zhruba 600 tisíc korun ročně, zatímco průměrný byt o rozloze 70 metrů čtverečních stojí přibližně sedm milionů korun. Na jeho pořízení je tak potřeba téměř dvanáct ročních hrubých platů. Zatímco za socialismu nebylo hlavním problémem bydlení zaplatit, ale vůbec se k němu dostat kvůli pořadníkům a omezené nabídce, dnes je nabídka nesrovnatelně širší, největší překážkou se však stala cena.
Faktem je, že dnešní člověk s dostatečnými finančními prostředky může bydlení získat prakticky okamžitě. Před rokem 1989 často rozhodovaly roky čekání, pořadníky a omezená nabídka. Na druhou stranu je samozřejmě otázka, kdo si to může dovolit.
Zdroje: autorský článek s využitím
