Článek
Zpěvák Daniel Landa rád mluví o „divokých devadesátkách“ jako o době svobody, minimálních zásahů státu a prostoru pro osobní odpovědnost. „Ano, možná už to byla trošku anarchie. Na druhou stranu čím míň státu, čím míň nařízení, čím víc zodpovědnosti na lidech, tím je to prostě lepší,“ zamýšlel se Landa před časem.
Orlík byl postavený na nenávisti
Faktem je, že pro některé lidi to určitě byla doba nových možností, podnikání a pocitu, že se konečně může dýchat. Jenže vedle toho existovala i druhá strana mince: násilí, bezpráví, rasismus a kriminalita, které si s sebou nesly reálné oběti. A právě tady se Landa své minulosti úplně zbavit nedokáže.
Hudebně vstoupil do povědomí veřejnosti jako člen kapely Orlík. Ta se na začátku 90. let stala fenoménem mezi mladými lidmi, kteří hledali identitu, rebelii a jednoduchá vysvětlení složitého světa. Orlík nabízel drsný obraz reality, jenže postavený na otevřeném rasismu, kultu „bílé síly“ a agresi vůči menšinám. Některé texty nebyly jen provokací nebo pózou. Šlo o přímé výzvy k nenávisti a násilí. V kontextu tehdejší společnosti, která se teprve učila fungovat bez totality, to mělo mnohem větší dopad, než si dnes možná chceme připustit.
Dcera Daniela Landy (uprostřed) je velice půvabná
Dost problematická vyjádření
A je tu ještě jedna věc. Zatímco Landa mohl mít pocit osobní svobody a nespoutanosti, pro mnoho jiných byly devadesátky spíš synonymem strachu. Vedle skinheadské subkultury se tehdy rozjížděla i organizovaná kriminalita. Do veřejného prostoru vstoupila jména jako Ivan Jonák, František Mrázek nebo skupina kolem Berdycha. Vraždy, únosy, vydírání, propojení podsvětí s politikou a policií. To nebyly výjimky, ale součást každodenní reality. Orlické vraždy, kdy byli lidé zabíjeni a jejich těla končila v přehradě, dnes patří k nejtemnějším kapitolám novodobých dějin.
V tomhle světle působí Landova slova o „troše anarchie“ dost problematicky. Anarchie totiž neznamenala jen volnost a kreativitu, ale také absenci ochrany pro ty slabší. A právě na ně dopadala nenávist, kterou Orlík ve svých textech normalizoval. Symbolickým příkladem je případ Roma Juraje Šarköziho, který byl v roce 1993 brutálně napaden a zemřel. Dva mladí skinheadi, příznivci této scény, byli odsouzeni za to, že mu místo pomoci ještě ubližovali. I tohle byla realita „svobodných devadesátek“.
Změnil se? Budeme doufat
Landa se od Orlíku a jeho ideologie později distancoval. Hudebně se posunul jinam, přešel k mystice, symbolice, různým mytologickým hrám a projektům, které byly často spíš podivné než nebezpečné. Jako kouzelník Žito také moc slávy nepobral. Zpětně přiznal, že tehdejší texty byly špatně a že si neuvědomoval jejich dosah. To je důležitý krok a je fér ho zmínit. Změna tam určitě je.
Jenže problém nastává ve chvíli, kdy se k devadesátkám vrací s nostalgií a romantickým nádechem. Když mluví o minimálních zásazích státu a o tom, že „čím míň pravidel, tím líp“, zní to hezky, ale hodně selektivně. Méně státu totiž v praxi znamenalo i méně ochrany, méně spravedlnosti a víc prostoru pro silnější, agresivnější a bezohlednější. Změnil se tedy Daniel Landa? Těžko říct. Snad ano.
