Článek
Někdo by si mohl myslet, že Vladimír Brabec byl zatvrzelým komunistou, který věřil blábolům „rudých“ a jejich ideologii zasvětil život. Tak to ale rozhodně nebylo. Od roku 1959 hrál v Národním divadle a vedlo se mu docela obstojně. Ovšem po okupaci „spřátelenými vojsky“ se rozhodl emigrovat. V roce 1969 byl v zahraničí, rozmyslel si to doslova na poslední chvíli. Měl v Praze rodinu a dokázal si představit, jakým hrůzám by byli jeho nejbližší vystaveni. Zůstal tedy doma a dál sbíral víceméně menší role. Život se mu změnil až v roce 1974.
Už nemohl vycouvat
Tehdy totiž dostal Brabec do ruky scénář k seriálu Třicet případů majora Zemana. Lépe řečeno k prvním deseti dílům. A byl nadšený. „Já si vždycky chtěl zahrát detektiva. A dostal jsem tu možnost. Kam se to potom dostalo, je jiná věc. Ale já hrál tuhle roli a byl jsem šťastný,“ vzpomínal herec. Režisér Jiří Sequens však do dalšího pokračování přidal politickou propagandu. Utéct nešlo, komunisté by mu to nedovolili. A kdyby ano, už by si ve své profesi ani neškrtl. „Při natáčení některých dílů jsem se vyloženě styděl, že v tom hraju. Radši jsem ale nepřemýšlel o tom, co by se mi stalo, kdybych odmítl pokračoval,“ vysvětloval. Takže hrál dál. A nutno říct, že svoji roli sehrál velmi dobře.
Výhodou v tu dobu bylo, že mu nikdo nenabízel, aby vstoupil do komunistické strany. „V tomhle mě major Zeman ochránil,“ přiznal Brabec. Po pádu totalitní režimu však neměl na růžích ustláno. Nutno ovšem říct, že výčitkami ho nejrůznější pisatelé zahrnovali už během vlády jedné strany. Stejně, jako ho jiní plácali po ramenou. Dodnes seriál vzbuzuje řadu negativních i kladných reakcí, což si Brabec vysvětloval tím, že svoji práci odvedl dobře.
Říkali jí Zemanová
Jenže také pro jeho blízké to bylo celkem peklo. Hlavně dcera Vladimíra Brabce na vlastní kůži zažívala, jaké to je mít populárního tatínka. Zejména, pokud jde o negativní stránku věci. „Čekala jsem na reakce okolí, ale když přišly a nedalo se uniknout, vadilo mi, že nemáme soukromí. Ve škole mi dokonce říkali Zemanová a v tu dobu začalo pomalu, ale jistě období revolty a vzdoru,“ vyprávěla Helena s tím, že kvůli otcově roli si dost vytrpěla. Přesto všechno šla v jeho stopách, také ona se totiž stala herečkou.
Pokud jde ale o seriál jako takový, pohled Heleny Brabcové se postupem let měnil. „V 6. třídě jsem koukala na příběhy první desítky a později můj zájem opadával. V souladu s pubertou jsem jím pak dostatečně demonstrativně pohrdala,“ uvedla s tím, že se jí v seriálu nejvíc líbil František Němec. Byl její první platonickou láskou od chvíle, kdy poprvé viděla filmy Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny.
Dcera všechno změnila
Helena vystudovala pražskou Státní konzervatoř, její hereckou a dabérskou kariéru ale na čas přibrzdilo těhotenství. Maminkou se totiž stala už v devatenácti letech. Její život se najednou začal ubírat jiným směrem. Dcera Anička změnila i to, jak byla vnímána coby herečka. „Byla jsem připravená přenášet do praxe všechna nabytá moudra pana profesora Radovana Lukavského a pana režiséra Václava Hudečka,“ usmívala se před časem.
Po mateřské dovolené se však vracela jako žena. Víc než na romantické role o prvních láskách se hodila na role maminek. S odstupem času na to ale vzpomíná ráda. „Ničeho nelituji,“ říká ostatně přesvědčeně.
Zdroje: dvojka.rozhlas.cz, ahaonline.cz, zeny.iprima.cz, dotyk.cz, novinky.cz, idnes.cz
