Hlavní obsah
Věda a historie

Dobytí Jeruzaléma (70 n. l.): Římané srovnali Druhý chrám se zemí a změnili běh dějin

Foto: Honky Tonky/vytvořeno pomocí AI/ChatGPT

Důsledky pádu Jeruzaléma byly obrovské

Pád Jeruzaléma v roce 70 n. l. patří mezi nejzásadnější události starověku. Zničení Druhého chrámu římskými legiemi ukončilo první velké židovské povstání a proměnilo podobu judaismu.

Článek

V létě roku 70 n. l. se nad Jeruzalémem uzavřela jedna z nejtragičtějších kapitol starověku. Město, které bylo duchovním centrem židovského světa, čelilo mohutnému obléhání římských legií vedených budoucím císařem Titem. Po několika měsících bojů skončilo v troskách a s ním zmizel i Druhý chrám, tedy nejposvátnější místo judaismu. Událost měla dalekosáhlejší důsledky než pouhou vojenskou porážku. Ovlivnila náboženství, politiku i identitu milionů lidí na další dvě tisíciletí.

Vespasian byl muž na svém místě

Kořeny katastrofy sahají několik let před samotné obléhání. Provincie Judea byla již od roku 63 př. n. l. pod římskou nadvládou, když ji obsadil vojevůdce Pompeius. Vztahy mezi místním obyvatelstvem a římskou správou byly dlouhodobě napjaté. Vysoké daně, náboženské konflikty i svévolné zásahy římských místodržitelů vyvolávaly stále větší odpor.

Situace vyvrcholila v roce 66 n. l., kdy vypuklo rozsáhlé židovské povstání. Rebelové zpočátku slavili překvapivé úspěchy a podařilo se jim vytlačit římské posádky z části území. Císař Nero proto pověřil zkušeného vojevůdce Vespasiana, aby povstání potlačil. Ten systematicky dobýval jedno město za druhým a postupně izoloval samotný Jeruzalém.

Když se Vespasianus po Neronově smrti stal císařem, převzal závěrečnou fázi tažení jeho syn Titus. Na jaře roku 70 n. l. dorazily k Jeruzalému čtyři římské legie podporované pomocnými jednotkami. Celkový počet vojáků historici odhadují na 60 až 80 tisíc mužů. Jeruzalém byl mimořádně dobře opevněný, měl několik obranných hradeb a jeho obránci byli odhodláni bojovat do posledního muže. Jenže jejich největším nepřítelem nebyli pouze Římané.

Foto: Wikimedia Commons/PDM 1.0/Deed

Římské legie znamenaly pro obyvatele města katastrofu

Vnitřní rozkol urychlil pád města

Židovská společnost byla během obléhání hluboce rozdělena. O moc soupeřily různé frakce radikálů, zejména zelóti a skupiny vedené Janem z Gischaly či Šimonem bar Giorou. Místo společné obrany spolu vedly krvavé boje přímo uvnitř města. Podle židovského historika Flavia Josepha dokonce některé frakce ničily zásoby obilí, aby donutily obyvatele bojovat místo vyjednávání. Ovšem Josephus mohl některé události zveličovat, i tak ale panuje shoda, že občanská válka uvnitř Jeruzaléma významně oslabila jeho obranu.

Římané mezitím postupovali s typickou disciplinovaností. Budovali obléhací valy, nasazovali mohutné beranidla i obléhací věže a postupně proráželi jednotlivé hradby. Když zjistili, že obránce nevyhladoví dostatečně rychle, nechal Titus kolem města vybudovat souvislou obléhací zeď dlouhou přibližně osm kilometrů. Nikdo už nemohl uniknout ani přinést zásoby.

Hlad jako největší zbraň

Nejtěžší ránu obyvatelům nezpůsobily římské meče, ale hlad. Ve městě se během svátku Pesach nacházely statisíce poutníků, kteří už nemohli odejít. Přesný počet obyvatel není znám, ale většina současných historiků soudí, že byl výrazně nižší než čísla uváděná Josephem.

Nedostatek potravin vedl ke kolapsu společnosti. Lidé umírali na ulicích, propukaly epidemie a docházelo k násilnostem kvůli každému soustu jídla. Josephus popisuje i extrémní případy kanibalismu. Tyto pasáže bývají předmětem odborných debat, ale dokládají, jak katastrofální situace ve městě panovala.

Zničení Druhého chrámu

Vrchol obléhání nastal v srpnu roku 70 n. l. Římské jednotky pronikly do chrámového komplexu a během bojů vypukl požár. Dodnes není zcela jisté, zda Titus zamýšlel chrám zachovat, nebo jeho zničení připustil jako nevyhnutelný důsledek bojů. Starověké prameny se v tomto bodě částečně rozcházejí.

Výsledek byl ale jednoznačný. Druhý chrám, který byl po návratu z babylonského zajetí obnoven a později velkolepě přestavěn Herodem Velikým, lehle popelem. Pro Židy to nebyla pouze ztráta významné stavby. Chrám představoval jediné místo, kde bylo možné přinášet oběti podle Mojžíšova zákona. Jeho zničením skončila éra chrámového judaismu.

Konec jedné éry

Po dobytí města následovalo rozsáhlé ničení. Římané většinu Jeruzaléma srovnali se zemí. Tisíce obyvatel zahynuly během bojů nebo byly prodány do otroctví. Přesný počet obětí zůstává neznámý. Josephus uvádí více než milion mrtvých, což je ale asi nadsazené. Reálné ztráty však byly i tak obrovské.

Foto: Wikimedia Commons/CC-BY-SA-3.0,2.5,2.0,1.0/Self-published work/Barosaurus Lentus

Mapa obléhání Jeruzaléma s pohyby římské armády

Řím oslavil vítězství velkolepým triumfem. Dodnes jej připomíná Titův oblouk v Římě, na jehož reliéfech jsou vyobrazeni římští vojáci odnášející sedmiramenný chrámový svícen – menoru – a další posvátné předměty z jeruzalémského chrámu. Právě tyto reliéfy představují jeden z nejdůležitějších archeologických důkazů o událostech roku 70 n. l.

Událost, která změnila judaismus

Důsledky zničení chrámu byly mimořádné. Protože přestaly existovat chrámové oběti, musel se judaismus zásadně proměnit. Postupně vznikl rabínský judaismus založený na studiu Tóry, modlitbě a životě náboženských obcí namísto chrámového kultu. Současně se urychlilo rozptýlení židovského obyvatelstva po římské říši. Diaspora sice existovala již dříve, ale pád Jeruzaléma se stal symbolem ztráty vlastního politického i náboženského centra.

Události roku 70 n. l. měly význam i pro vznikající křesťanství. První křesťané interpretovali zničení chrámu různými způsoby a postupně se jejich náboženství stále více oddělovalo od judaismu. Obléhání Jeruzaléma tak nebylo jen jednou z mnoha římských vojenských kampaní. Stalo se historickým zlomem, který ovlivnil vývoj tří velkých monoteistických tradic i politické dějiny Blízkého východu. Jen málo starověkých událostí mělo tak dlouhodobý dopad na světové dějiny.

Časová osa události

  • 63 př. n. l. – Pompeius připojuje Judeu do sféry římského vlivu.
  • 66 n. l. – Vypuká první židovské povstání proti Římu.
  • 67–69 n. l. – Vespasianus dobývá většinu Judeje.
  • 69 n. l. – Vespasianus se stává římským císařem, velení přebírá Titus.
  • Duben 70 n. l. – Začíná obléhání Jeruzaléma.
  • Léto 70 n. l. – Římané prolomí městské hradby a uzavřou město obléhací zdí.
  • Srpen 70 n. l. – Druhý chrám je vypálen a zničen.
  • Září 70 n. l. – Jeruzalém definitivně padá do rukou Římanů.
  • 71 n. l. – Titus slaví v Římě triumf, později vzniká Titův oblouk připomínající vítězství.

Zdroje: autorský článek s využitím

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz